Dobrý den, můj manžel je strašně panovačný.
Vůči mně, svým dětem a matce, která žije sama.
Je to již deset let, co zemřel manželovi tatínek. Od té doby se tato jeho vlastnost razantně zhoršila.
Neustále bojujeme s jeho požadavky – na vše. Pokud to není podle něj, je prostě zle.
Kromě panovačnosti je pak neurvalý, sprostý a vzteklý.
V opačném případě je to milý, vtipný, chytrý člověk. Dětem dává vše, co potřebují – po materiální stránce jim nic nechybí. V dobré náladě si s ním děti „můžou dělat, co chtějí“. Ale pokud mu něco vadí, což je denně, každá maličkost ho rozhodí a pak je zle. Okamžitě přestane koukat na city a všem dává najevo svou nadřezenost.
Co se týče jeho maminky, tak jí neustále diriguje, jak to má mít zařízené na zahrádce i v bytě. Pořád jí diktuje, co si má nebo nemá koupit a co má nebo nemá mít v bytě. Kdykoliv jsem si s ním snažila promluvit, že to takhle nejde, že je to život jeho matky, že si může dělat co chce, tak se naštval a odbyl mě tím, že pokud s ním nesouhlasím, tak ať raději mlčím, že to stejně udělá jak chce on.
Chtěla bych mu nějak pomoc tuhle vlastnost utlumit, ale vím, že k lékaři ho nedostanu. Je vůbec možné s takovým člověkem žít a přitom neobětovat vše v jeho prospěch? Nechci ho v tom podporovat, ale zároveň nechci jít úplně proti němu.
Děkuji moc za názor.
Mácha Ch.
Názor odborníka
Dobrý den, Marcelo,
kladete si otázku, zda je možné s vaším mužem žít a zároveň neobětovat sama sebe. Ptáte se tak velice správně po svých vlastních hranicích, krajností, do kterých jste ochotna zajít. Tato míra je značně individuální a nelze jednoznačně odpovědět. Spíše vám mohu pomoci pochopit, jak a ve kterých ohledech tyto hranice zkoumat. Má odpověď bude tedy spíše sérií otázek, které vám mohou být průvodcem na cestě k hledání řešení.
„Proč zrovna já?“ je v tomto případě častá věta, kterou slýchám. První pátrání by určitě mělo vést k vám samotné. Jaké jsou vaše reakce na manželovy stavy? Jaké byste chtěla, aby byly? Čím jim napomáháte a čím se vám daří se jim bránit? Když si představíte další společný život, jak dlouho jste schopna v něm zůstat, pokud se nic nezmění? Tyto otázky vám mohou pomoci zorientovat se v přítomnosti, další vás mohou zavést ke zkoumání vašich dlouhodobých strategií ve výběru partnera. Jaké typy partnerů si obvykle vybíráte? Co vás na nich přitahuje? Co se s touto přitažlivostí děje v průběhu vztahu? Co od partnera potřebujete? Napadá vás, odkud se tato potřeba bere? Umíte si o ni říci?
„Může se partner změnit?“ Změny ve vztahu možné samozřejmě jsou. Naše osobnost se vyvíjí v průběhu času, v různých věkových obdobích a životních situacích vyvstávají různé stránky naší povahy. Ve vztahu se obvykle charakteristiky partnerů odvíjejí od vzájemných reakcí, některé nevědomě u svého partnera podporujeme více a jiné méně. To, jací jsme, tedy není dáno jen naší osobností, ale také vztahem, interakcí, do které vstupujeme. V partnerském vztahu si tak dělíme určitou míru dominance, lásky, zodpovědnosti, odvahy, komunikativnosti, vřelosti. Pokud má jeden z partnerů něčeho až příliš, druhému se nedostává. Pokud tedy jeden až příliš miluje, druhému nezbývá prostor k projevu jeho lásky a ta postupně umírá. Pokud jeden z partnerů až příliš mluví, druhému nezbývá než mlčet… A stejně jako toho hodně upovídaného můžeme naučit naslouchat, ten dominantní se může naučit někdy ustoupit. Znamená to samozřejmě mnoho práce na obou stranách, protože se tím zároveň ona podřízená strana musí naučit rozhodovat.
To je to, kde můžete začít. Když chcete vlastnost partnera utlumit, najděte její pozitivní stránku v sobě. V tomto případě mluvíme o dominantnějším chování, schopnosti říci ne, určení si vlastních hranic a schopnosti jasně je komunikovat svému okolí. Nemohu vám zaručit, že tím se vše změní. Je to jen první krok k tomu, jak situaci začít aktivně řešit a lépe pochopit sama sebe.
Další možností by samozřejmě byla párová psychoterapie. Ač možná v tuto chvíli nevěříte tomu, že by manžel na něco takového přistoupil, dovolím si odhadovat, že stejně jako potřebujete vy jeho, potřebuje i on vás, a tato potřeba dokáže pohnout i skálou.
Přeji hodně štěstí,
Hana Krejsová
