Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Jak zvládat emoce při vážném onemocnění? Považujte je za své průvodce.

28. 1. 2016

Dobrý den,

chtěla bych se svěřit se svým problémem. Je mi 20 let, před rokem mi lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu a nyní se do toho přidaly ještě problémy s lysinkami na hlavě (u kterých mi zatím nikdo z lékařů nedokázal říct, z čeho jsou, a které, jak se zdá, mi zůstanou napořád) a problémy se štítnou žlázou.

Můj problém je, že se nedokáži vyrovnat se svými pocity. Stačí mi málo a rozbrečím se. Mám úžasného přítele a skvělou rodinu a neustále jím ubližuji svými emocionálními výlevy, které už nemám absolutně pod kontrolou. Nedokáži se ovládat a brečím kvůli všemu, co se mě jen malinko dotkne. Naposled se to přeneslo až do absolutního úzkostného záchvatu, kdy jsem nemohla skoro dýchat a opravdu jsem nevěděla, jak to zkrotit. Bojím se, že je tímto průběhem věcí všechny ztratím.

Možná také trpím hroznou sebelítostí a štve mě, když si lidé okolo mě neváží toho nejcennějšího – zdraví. Občas mám dny, kdy nesnesu stěžování si na „problémy“ ostatních. Zároveň však vím, že je lepší zabývat se banalitami, než myslet na to opravdu špatné (světová chudoba, lidi bez domova, s rakovinou, bez rodiny), protože s takovým ustavičným vědomím by snad člověk ani nemohl žít.

To jsem ale odbočila. Má neskonalá prosba zní: Jak mám zvládat své city? Předem děkuji za jakoukoliv reakci.

Anita

Názor odborníka


Dobrý den, Anito,

když jsem váš dotaz přečetla, uvědomila jsem si, že podobná témata jsme  nedávno probíraly s kolegyní speciální pedagožkou s chronickým závažným onemocněním ledvin. Požádala jsem ji o spolupráci na odpovědi na váš dotaz, protože má vlastní zkušenost a prožitky velmi podobné těm vašim a s nemocí se potýká od dětství. 

Ve své praxi se s klienty s chronickým závažným onemocněním potkávám a jako terapeutka vnímám, že chronické onemocnění je především demotivující, hlavně tím, že s sebou nese zdravotní i psychické obtíže a závislost na druhých. Hluboce ovlivňuje možnost svobodného a nezávislého vývoje a sebe realizace. Člověk, který se potýká se závažným onemocněním, je konfrontován s tím, že se nemůže nechat jen tak bezstarostně unášet životem a nic neřešit, neplánovat, nechat život plynout. Bez léčení je život s chronickým onemocněním spojen s bolestí a zdravotními komplikacemi. Léčení ale vyžaduje disciplínu. Chronická nemoc nás nutí plánovat, dodržovat denní a léčebný režim, pravidelně navštěvovat lékaře (málokdo chodí k doktorovi rád) a hlavně trvale žijeme s vědomím, že nejsme v pořádku. Záleží na každém z nás, na našem temperamentu, zkušenostech, výchově i zázemí, jestli fakt chronického onemocnění vezmeme jako výzvu k boji, nebo jako šanci ke změně, jako karmickou zátěž z minulého života, nebo jako katastrofickou zprávu, případně ještě jinak.

Někteří moji klienti se po určité době dokážou dívat na svoji obtěžující dlouhodobou nemoc jako na dar, který jim a také jejich blízkým umožňuje objevit a prožít v sobě sílu k životu a vděčnost za každou dobrou chvíli.

Zatím každý z mých klientů si kladl otázku, k čemu takový život je, proč jej žít a jak a čím jej naplnit, tak, aby měl i život s nemocí smysl. A čas od času, spontánně nebo po spouštěcích zátěžových událostech přijde krize, spojená s malomyslností, slabostí a pocity marnosti. Součástí zpracování těchto zneklidňujících otázek mysli je i prožívání emocí, které je často labilní, může se objevovat podrážděnost, hněv i výbuchy vzteku, nebo plačtivost, která je v tu chvíli nepřiměřená vyvolávající situaci.

Ptáte se, jak emoce zvládat a krotit. Někdy je to těžké přijmout, ale emoce jsou naši průvodci, přátelé, kteří nás informují o tom, co se děje a co potřebujeme. Hněv bývá zprávou o tom, že něco/někdo překračuje naše hranice, naše možnosti zvládání. Já bych vaši podrážděnost četla tak, že, jak ostatně sama cítíte, nepatří celá k těm vyvolávajícím situacím, ani vašim příbuzným, ale že potřebujete podporu, abyste našla svoje vlastní způsoby, jak nemoci pohlédnout tváří v tvář a jak jí čelit. Hledat jak zůstat ve spojení se životem a živostí, i když nemoc může přinést těžká období.

Tuto podporu můžete získat v rodině, mezi blízkými, pokud je možné s nimi otevřeně mluvit, mezi přáteli, dál je možné vyhledat svépomocné pacientské organizace, psychoterapeutickou skupinu, nebo mít svého individuálního psychoterapeuta, který poskytne bezpečný prostor pro sdílení vašich osobních prožitků. 

Chci nechat ještě prostor pro odpověď kolegyně, přináší zajímavé a konkrétní tipy přímo pro vás.

Zdravím vás a přeji dobrý vývoj léčení,

Alena Večeřová Procházková

 

Komentář Petry Biksadské:

Milá Anito,

děkuji za důvěru a svěření vašeho trápení.

Předně bych chtěla napsat, že být vámi, tak se neobviňuji tím, že byste ubližovala „svými emocionálními projevy“ vašim blízkým, ať už se jedná o rodiče nebo přítele. Určitě si jsou vědomi toho, jak těžké to nyní máte a jistě by nebylo na škodu si s nimi promluvit a říci jim, co se ve vás odehrává, proč se objevují nevysvětlitelné pocity smutku, které vedou k pláči apod. Třeba byste společně našli řešení, jak je pomoci ventilovat průběžně, než získají tak silný náboj. Říci dříve nahlas, že vás to štve, trápí a proč. Určitě i oni zažívají nejrůznější pocity a mohli by vás lépe podpořit. Stejně, jako máte ráda vy je, tak i oni vás (i s tím dobrým, i zlým).

Nevím, jak dalece vás zasáhla nemoc v oblasti toho, čeho jste se musela vzdát, co pro vás bylo příjemné dělat. Pokud vám zůstaly nějaké zájmy, zůstaňte u nich a věnujte se jim, co nejvíce to jde. Pokud ne, zkuste hledat nové, při kterých by se mohla zklidnit vaše mysl, kdy byste se mohla lépe vyznat ve svých emocích. Výborná je joga a nejrůznější dechová (kdy se při záchvatech paniky, neschopnosti dýchat učíte např. dýchat do sáčku apod.) a relaxační cvičení, kdy by vám mohly tyto techniky pomoci zvládat pláč, hněv, smutek, ale i pravidelným cvičením mají blahodárný účinek na celé tělo, jak po stránce psychické, tak fyzické.

Určitě by nebylo od věci se obrátit i na odborníka – psychologa, psychoterapeuta, který by vám mohl být oporou a mohla jste s ním svůj stav konzultovat, pracovat na zvládnutí problému nebo s ním sdílet to, s čím nechcete zatěžovat své blízké. V ČR také existuje občanské sdružení Roska, které má i webové stránky, kde byste mohla najít užitečné tipy a informace, např. o programu Cesta za duhou.

Ale jako nejdůležitější věc bych vám doporučila dostatek stimulů, podle toho, co máte ráda, co vás zajímá. Může to být četba, poslech hudby, procházky přírodou, zvířecí společník, fotografování. A nebude určitě od věci se jednou za čas na vše kolem nemoci naštvat, pobrečet si. Můžete nemoci napsat dopis, vše, co vám na ní vadí, proč právě brečíte a míváte pocit, že jste více sebelítostivá. Zkuste najít něco, při čem ztracenou energii získáte zpátky, vím, jak je těžké se nesrovnávat s vrstevníky, kteří zbytečně hazardují se zdravím a vy už ve svém věku řešíte chronické onemocnění a můžete mít pocit, že je to nespravedlivé. 

A  jako poslední, k těm lysinkám – vím, že je vám 20 let a vlasy jsou pro každou ženu důležitým elementem. Zkuste si říci a podniknout něco pro to, jak to řešit „elegantně“, žensky. Některým slečnám sluší sportovní šátky, jiným kloboučky. Případně dobrá kadeřnice by mohla poradit, jak lysinky zamaskovat. 

Přeji vám, abyste v životě našla rovnováhu a zvládla své emoce lépe pochopit a pracovat s nimi, třeba vám k tomu napomůžou některé z rad a postřehů, které jsem napsala.

S pozdravem,

Petra Biksadská

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.