Naše audiobooky
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Poradna

Jako ve filmu

Stanu se hrdinou, dám průchod instinktům, vyřeším konflikt. Proč to v životě nefunguje?

Adam Suchý

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

20. 5. 2022

20. 5. 2022

Celý život nacházím odpovědi na mnohé své otázky v umění. Konkrétně v kinematografii, což je médium, které mě emocionálně nejvíce nabíjí, přináší mi nejvíce nezodpovězených otázek a zároveň mě nejvíce učí o světě. Pokud tedy pominu svou osobní prožitou zkušenost.

A kinematografie mi od samého počátku říká, že prozření najdu, když vyřeším vnitřní nebo externí konflikt, poté co se do něj sám velmi aktivně zapojím (stanu se hrdinou). Položím se do něj, budu emotivní, budu svůj a budu se řídit instinktem. Že se poté dočkám vyústění a uzavře se buď konkrétní epizoda, nebo se naopak nová otevře. V zásadě jsem „vychováván“ k tomu, že bez konfliktu není posun.

V osobním či profesním životě je to naopak. Všechno mě vede k tomu, abych věci řešil klidně, s odstupem a s nadhledem. S přibývajícím věkem mám ale stále častěji pocit, že jsem o něco velkého přišel, že jsem standardizoval, normalizoval sám sebe. Nemyslím teď denní snění nebo mentální útěk k „dobrodružné romantice“, ale jakési přidušení svých pocitů a vizí, které si víceméně racionálně procházím a reflektuji je.

Neumím si s tímhle rozdílem poradit a stále častěji uvažuji o tom, zda bych dokázal najít vnitřní štěstí při kompletním přerodu, nebo jde o nějakou chiméru způsobenou právě filmy a tím, co mě podvědomě naučily. Má tato situace nějaké řešení? A proč v životě žijeme většinou přesný opak toho, co nás stimuluje v umění?

Josef Bohuš, 38 let

Názor odborníka

Josefe,

skvělé zamyšlení a dobrá otázka. Zdá se, že jste si díky kinematografii uvědomil, že možná zastavujete a potlačujete své přirozené impulzy, potřeby či pocity více, než je zdrávo a než je vám příjemné. Takové dlouhodobé zacházení se sebou skutečně může vést k prožitku určité neživosti. Jsme socializovaní, spořádaní a „správní“, ale jistá část naší energie neproudí, o nějakou část svého já, své spontaneity a možná i přirozené divokosti přicházíme.

To je třeba brát jako informaci, která je platná (a je celkem jedno, jestli si to uvědomíme v terapii, díky nějakému silnému zážitku nebo právě díky umění – to dobré by mělo odrážet život a rozšiřovat nám obzory). Pokud vás filmové scény aktivního řešení konfliktů přitahují a oslovují (nebo možná i fascinují), je to jednoduše potvrzení, že to je vaše téma. Otázkou ale zůstává, co s tím?

Filmy (ale i literatura a tak dále) nás mohou na podobnou skutečnost nejen upozornit, ale také nabídnout inspiraci pro její případné řešení. Tady to ale začíná být složitější. Inspirace totiž není totéž co návod a do hry vstupuje více proměnných.

Pokud se z polarity spořádaného slušného člověka náhle ocitnete na opačném pólu vlastní nespoutanosti a budete se houpat na lustru jako Jean‑Paul Belmondo nebo půjdete „pochcat rybu“ jako Michael Douglas, může být reakce okolí natolik odmítavá, že si potvrdíte totální nepřijatelnost takového chování v reálném životě a vrátíte se do své „zabržděné“ ulity. Růstová je pro nás jen taková zkušenost, na kterou máme dost sebepodpory a dokážeme převzít zodpovědnost za její důsledky.

Představte si třeba něco jako svého vnitřního psa: doposud jste ho držel na vodítku příliš na krátko. Když ho najednou úplně pustíte, může to být skutečně kontraproduktivní (může někoho pokousat). Bezpečnější bude popouštět ho řízeně a pomalu podle aktuální nálady a stavu:

  • Někdo vás naštve a vy se ohradíte.
  • Ukážete víc emocí.
  • Uděláte něco mimo zajeté koleje.
  • Nebudete ten chápavý nebo ten k dispozici.

A postupně můžete přidávat jako volume na audiozařízení a uvidíte, kam vás to zavede a jaké to bude. Experimentujte.

Možná zbytečně, ale přece jen připomínám, že film je zkratka. Nevidíme nekonečné hodiny každodennosti hlavního hrdiny: jak se stále dokola myje, vaří, nakupuje, uklízí, jak pochybuje, jak žije neustále to samé. A když vidíme fascinující abreakci a katarzi, nevidíme všechny konsekvence v jeho životě a další a další dny, kdy zpracovává novou situaci a potýká se s novými překážkami, s nepochopením a ztrátami (protože změna vždy přináší ztráty).

Přesto je to báječné a pro mě velmi blízké téma – sám jsem po vzoru oblíbených hrdinů běhal po autech (později jako majitel auta bych za něco takového vraždil), vyskakoval na stůl na plesech a svlékal si košili na konferencích. I když to už nedělám, mám tuhle svou divokou část rád a myslím, že by i dnes potřebovala více prostoru, jen asi v jiné formě.

Podstatné na tom všem je, že žádný z těch filmů není váš příběh. A skvělé na tom je, že se můžete stát režisérem a ten svůj životní příběh si ještě pořád můžete natočit. Pokud jste dosud hrál převážně podle scénáře, který psal někdo jiný, můžete to změnit. Tak, aby se vám v tom líbilo, aby vám v tom bylo dobře a aby ten příběh pokud možno ukazoval všechny části vaší duše a vašeho já.

Adam Suchý

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.