Dobrý den, je to snadné.
Jsem sama, rozvedená, dvě děti.
Mám deprese a úzkosti. Léčím se na psychiatrii.
Rodina mě nepodporuje, naopak léčí deprese slovy: „Jdi makat, to tě vyléčí. A nevymýšlej si.“ Takže ani nevědí, kolikrát už jsem tu chtěla nebýt. Nemohu si dovolit nechat se „zavřít“ na psychiatrické oddělení. Kdo by platil drahý pronájem? Kdo by se staral o děti, když otec nemá zájem?
Nemám moc peněz. Nemám partnera. Mám své děti moc ráda, jsou to jediné, proč tu jsem. Co ale s takovým životem, když jsem tak strašně na vše, ale opravdu na vše SAMA?
Psychologické sezení mi obzvláště nepomohlo, po roce a kousek jsem se dozvěděla, že to nikam nevede. Psychiatr předepíše Seropram a hotovo. Kde ale vzít to, co chybí nejvíce? Lásku, pochopení, pdoporu, pomoc?
Děkuji alespoň, že jsem si mohla ulevit.
Hezký den všem.
osamocená
Názor odborníka
Vážená tazatelko,
podepsala jste se „osamocená“ a já přemýšlím, zda vaše osamělost je důsledkem deprese, nebo zda je to právě naopak, což mi připadá – nevím přesně proč – pravděpodobnější.
Z vašeho dopisu toho nevím moc. Kde žijete (velikost obce), co umíte, kdybyste hledala práci, z čeho žijete a nakonec ani, co čekáte od toho, že jste napsala na tuto adresu?
Nevím, proč vám nepomohou v těžké situaci rodiče, kteří by mohli pohlídat děti, kdyby byla nutná hospitalizace na psychiatrii, proč vám na psychologické skupině řekli, že to nikam nevede, proč s dětmi žijete v drahém podnájmu a nevezmete na přechodnou dobu „azyl“ ve vlastní rodině (jde to – jsem totiž z generace, kde třígenerační soužití ve stylu sardinek bylo naprosto běžné), ale hlavně nepíšete, co všechno jste podnikla, abyste se ze své životní šlamastyky dostala.
Co tedy dělat?
Jako psychiatr vám mohu spolehlivě říci, že váš psychiatr vskutku vaši životní situaci nevyřeší, protože k tomu nemá žádné kompetence. Stejně jako já vás ale může odkázat na myšlenku Viktora Emanuela Frankla: Přestaňte klást otázku, co vám život dluží a naopak se ptejte, co jste vy dlužna životu.
Z vašeho psaní vnímám víc pocity křivdy, než deprese. To je ale postoj, který vám příliš přátel nepřiláká. Kdybych já se dostal do podobné situace, asi bych se především zeptal: „Kde dělám chybu já?“
Přeji vám k tomu odvahu a chuť a držím palce!
