Možná všechny ty škody napáchali v dobré víře – dělali, jak nejlépe uměli. Rodiče, babička nebo děda, pěstoun, adoptivní rodič. Ve své době pro nás znamenali celý svět. Teď jsme dospělí, ale stejně jim něco nemůžeme zapomenout. Možná při každé dětské vzpomínce cítíme hořkost, mezi námi a jimi je nepřekonatelná propast nebo k nim chováme nenávist, zášť, vztek, lítost, frustraci. Mnoho z nás si v sobě tyto pocity nese dlouho do dospělosti. Někdy s věkem nemizí, naopak se ještě prohlubují.