Ilustrace: Nick Alm
odemčené

Bolest dětství

Váš život může být lepší. Můžete cítit víc lásky a naděje. Změna je možná.

20:04
Aneta Langrová

Aneta Langrová
Psycholožka

14. 6. 2023

Možná všechny ty škody napáchali v dobré víře – dělali, jak nejlépe uměli. Rodiče, babička nebo děda, pěstoun, adoptivní rodič. Ve své době pro nás znamenali celý svět. Teď jsme dospělí, ale stejně jim něco nemůžeme zapomenout. Možná při každé dětské vzpomínce cítíme hořkost, mezi námi a jimi je nepřekonatelná propast nebo k nim chováme nenávist, zášť, vztek, lítost, frustraci. Mnoho z nás si v sobě tyto pocity nese dlouho do dospělosti. Někdy s věkem nemizí, naopak se ještě prohlubují.

Bětka nedokáže potlačit slzy. Myslela jsem, že všechno to, co mi matka říká, je pravda. Že neznamenám nic, když nedostuduju. Že jsem slaboch, pokud to vzdám v práci. Nesměla jsem dělat problémy – už tak měla dost starostí s bráchou a mladší ségrou, navíc to její zdraví. Bere prášky kvůli nám všem a kvůli tátovi, který ji v péči o nás nechal samotnou. Máma nadávala na celý svět, táta se staral jen o sebe. A na mně bylo, abych jí pomohla. To byla moje role…

Bětka je dospělá krásná žena. Úspěšná, pilná, cílevědomá, současně sevřená mnoha úzkostmi a strachy. Nežije šťastně, alespoň podle jejích slov. Neustále přemýšlí, jestli druhé něčím nenaštvala, neřekla něco špatně, neudělala nějakou závažnou chybu. V práci, s kamarády nebo s lidmi, které potká na školení, v obchodě, v knihovně, zkrátka kdekoliv. Pochybovačné myšlenky ji doprovází všude.

Jako by za každým jejím krokem, za každou myšlenkou stála její matka. Ztrhaná, nešťastná, vyčítavá. Sama úzkostná a pronásledovaná mnoha svými problémy, které ráda sdílela se svojí nejstarší dcerou. S Bětkou. Ty to uneseš. Jedině tobě se můžu svěřit, říkala jí často. Možná to ani nemyslela špatně a Bětka opravdu byla jedinou osobou, se kterou mohla mluvit a stěžovat si na svůj život.

Bětka dávno se svojí matkou nežije. V myšlenkách je ale neustále s ní, někdy i ve snech. Jako by se jí věty, které slýchala tolik let, nesmazatelně vryly do paměti. Tak moc by chtěla některé vzpomínky vymazat a brát život s lehkostí. Neumí to – nikdy se to nenaučila. Neměla jak. Vždycky musela myslet na ostatní. Na jejich potřeby, názory a někdy i nevyřčené myšlenky.

S tím přichází pro radu: Jak se vymanit z matčina vlivu? Jak zapomenout na svoje dětství? Jak žít jinak? Jak získat sebevědomí, které mi matka vzala?

Slova, která bolí

Nejbližší pečující osoby, nejčastěji (ale nikoliv vždy) matky, dělají mnohdy to, co mohou, na co jim stačí kapacita. Jenže i tyto osoby si nesou své příběhy, bolesti, traumata či nejistoty. Mnohdy si nevědí rady. Jsou zahlceny vlastními myšlenkami. Mají svůj vlastní svět, svoje pravidla a svoje fungování. A jejich děti často zkrátka musí v tomto světě fungovat. Nemají na vybranou.

Musíš být lepší než ostatní. Záleží jen na výsledcích. Když selžeš, nikdo tě nebude mít rád. Hlavně musíš zapadnout, neodlišuj se. Mlč a dělej, co ti řeknou. Působíš mi jenom starosti. Jsi nejstarší, musíš se starat o mladší sourozence. Stydím se za tebe. Jak si tohle můžeš vzít na sebe? Vypadáš tlustě, ošklivě…

Mohou to být jakékoliv věty. A někdy stačí jenom jedna ve zranitelné chvíli, kdy se dítě na rodiče obrací s důvěrou, láskou, nadějí. Třeba i se skrytým dotazem: Jsem pro tebe dost? Ve chvíli, kdy dítě potřebuje pohlazení, pozornost a přijetí, je právě pečující osoba tím nejdůležitějším člověkem, který určuje pravidla hry – třeba na dlouhé roky do budoucna.

Psychologie ve svém vývoji zdůrazňovala, že rané vztahy jsou základem pro náš psychický vývoj. Zde nacházíme základní důvěru ve svět, utváří se naše sebevědomí, náš charakter. Do mysli se nám vtiskává přesvědčení o ostatních lidech. O tom, jací jsou, jak nás mohou přijímat či odmítat, jak na nás pohlížejí.

V psychoanalytické terapii může člověk trávit roky, jen aby porozuměl tomu, co se v jeho dětství odehrálo. Hledají se traumata, bloky, vzpomínky a zážitky, které byly až příliš těžké na to, abychom je vědomě přijímali a začlenili do svého života. Psychoanalytici vědí, že dětství hrálo v psychickém vývoji klíčovou roli.

Co se stalo v dětství, už je tedy neměnné? Trauma už nevymažu? Bolest už nikdy nezmizí? Musím se do toho stále nořit? Ačkoliv nechci ani v nejmenším snižovat význam a přínos psychoanalýzy, pro někoho může být tento přístup hodně fatalistický. Jako bychom se zasekli na větách a prožitcích, které se odehrály daleko v minulosti, a každé posunutí vpřed by vyžadovalo roky a roky terapie. Bětku toto pomyšlení spíše ničilo.

Psychoanalýza ale rozhodně není jediný směr, který vidí rodinu jako veledůležitou pro formování naší psychiky. Systémová psychoterapie o našich duševních obtížích přemýšlí jako o funkčních záležitostech rodinného systému. Vzorce našeho chování jsou utvářeny tím, co dělají druzí lidé. Přizpůsobujeme se. Vyvažujeme problémy. Odrážíme to, co se děje. Naši osobnost pak můžeme změnit tím, že změníme tento systém. Nebo naopak: systém se změní a tím se změníme i my.

Ale co když se systém měnit nechce? Co když nemám žádnou možnost zasáhnout do fungování naší rodiny? Co když jsou to tak zajeté koleje, že jediná věta pronesená jiným tónem matku rozčílí? Co když už nechci mít se systémem nic společného? Nebo chci zůstat v kontaktu, ale nechci, aby mě to bolelo? Vím, že matka jiná nebude, ani otec nebo sourozenci, ale nevím, jak to mám unést já…

To jsou těžké otázky plné bolesti a mnohdy bezvýchodnosti. Pocitu, že nemůžeme pohnout jediným kamenem, abychom mohli zůstat v naší rodinné pevnosti. Protože ať už jsou vztahy jakékoliv, mnoho dospělých si moc přeje, aby fungovaly – nechtějí pouta zpřetrhat a už nikdy se se svými rodiči nevidět. Přejí si, aby jim rodiče mohli být oporou a oni pro ně potěšením.

Jiná perspektiva

Bětka ví, že rodinný systém a role jsou nastaveny špatně. Přála by si matce říct tolik věcí a v rodině mnoho změnit, ale tahle představa ji prozatím děsí. Ví, že matka by nikdy nepochopila, co Bětka myslí tím: Chtěla bych ti být blíž…Ví, že by ji to jen popudilo a možná by přišla i o ten slabounký kontakt se svojí rodinou. Nechce, aby ji matka měla za nevděčnou.

Bětka je obtěžkaná mnoha závažími a každý životní krok je kvůli nim velmi těžký. A z mé profesní zkušenosti vím, že rozhodně není sama. Ne každá psychická obtíž vzniká v dětství, ale je jich mnoho. U mnoha věcí zabrousíme k rodičům a jiným významným osobám, které nás provázely.

V terapii často zaznívají otázky: Ale jak mám změnit, co se děje doma? Budou mě poslouchat? Mohli by to někdy pochopit? Může pomoci něco, co udělám nebo řeknu já? Co když je nezajímá, jak mi je? A mnohdy jde o skutečně svízelné situace – rodiče to opravdu nezajímá, mají své starosti, svůj vesmír, svoji perspektivu. Mnohdy nemají kapacitu, energii či vůli podívat se na situaci očima svých dětí. Takže kudy pak vede cesta? A je vůbec nějaká cesta?

Je. Osobně bezmezně věřím, že je, a ráda bych svoji perspektivu alespoň skrze tento článek předala každému čtenáři, kterého bolest z dětství zasáhla víc, než by měla. Humanistická psychoterapie vidí v člověku něco unikátního. Něco, čím dokáže překonat jakékoliv díry, propasti, zahojit bolesti. Ne že by to ostatní směry neviděly nebo s tím nepracovaly. Humanisté to však podtrhávají, zdůrazňují a vyvyšují nade vše, co se v minulosti událo.

Nejde o to, že se něco přeučíme, začneme dělat něco, v co nevěříme. Možná se třeba jen o maličko změní náš pohled na nás samotné, časem třeba i náš pohled na rodiče. Jde vlastně o přijetí – přijetí toho, že v té situaci to takhle muselo být a my jsme se možná tak i museli chovat. Neměli jsme na vybranou. Byli jsme děti. Museli jsme se chovat tak, jak si rodiče přáli. Potřebovali jsme udělat to, co nám v danou chvíli přišlo nejlepší.

Bětka se naučila nepřekážet. Upozadit se, nevěřit si, podceňovat se. Vlastně i proto, aby udělala matce radost. Protože nic jiného jí radost neudělalo a ona chtěla být pochválená. Tak moc si přála, aby ji matka alespoň na chvíli viděla jako šikovnou, schopnou, hodnou a zodpovědnou. Tato slova nikdy nepřišla a třeba ani nepřijdou. Bětka však postupně začala chápat, že se takto po nějakou dobu opravdu chovat musela. Aby to nějak zvládla, aby alespoň některé její potřeby byly naplněny.

Přestala se vinit za to, že má nízké sebevědomí. Přestala se vinit, že to neumí jinak. Že není dominantní, že pochybuje, že nedokáže někdy matku pustit z hlavy. Prostě tam je a má to svůj důvod, proč tam byla tak dlouho. V dětství to tak být muselo. A možná v její duši, v jejích myšlenkách bude ještě dlouho. Teď se ji ale nesnaží vymazat – vyslechne si ji. Ale už tam není sama. Už to není jen matčin hlas, který k ní promlouvá.

Bětka si jako protiváhu představila svoji babičku, která v jejím životě nebyla dlouho, přesto ji uměla podpořit, pochválit, podívat se na ni s takovou důvěrou, obdivem a láskou, jako to neuměl nikdo z jejích nejbližších. Babičku nechává zcela záměrně promluvit ve chvílích, kdy se v její mysli rozezní matčin hlas. Jakmile si tenhle hlas řekne to svoje, Bětka se zeptá, co by na to řekla babička.

Bětce se najednou pootevřela nová cesta – vůbec ne jednoduchá nebo přímočará, ale stačilo, že ji jednou uviděla: Nemusím reagovat stejně jako moje matka. Nemusím to mít tak jako ona. Nemusím tohle prožívat. Můžu to zkusit jinak. Třeba alespoň někdy…

Byly to malé krůčky. Opatrné, nejisté, ale byly tam. S důvěrou, že slova babičky budou mít alespoň někdy stejnou sílu jako slova matky. Zkusila za matkou nejet nebo jí říct, jak se cítí. Zkusila jít do práce v oblečení, které by si na sebe nikdy předtím nevzala. Někdy udělala něco, o čem by si matka pomyslela: Tohle přece my neděláme! Takhle se nechováme.

Síla k uzdravení

Bětčin příběh je poskládaný z nespočtu příběhů, které provázejí dětství. Z pocitů, které se mohou umocňovat, když si uvědomujeme, o kolik jsme toho v dětství přišli. Kolik nejistoty, lítosti, provinění, zlosti či bolesti nám naši rodiče předali. A někdy to všechno, co jsme si z dětství přinesli, působí jako okovy, ze kterých není možné se dostat.

A ono to mnohdy opravdu je těžké. Může to stát mnoho úsilí, vratkých nejistých kroků, ale cesta existuje. Pro někoho v terapii. Pro jiného v bezpečném vztahu, kde je možné zažít přijetí. Kdy člověk vidí jinou perspektivu, slyší i jiný hlas než ten, který přináší bolest.

Dalším krokem pak může být přijetí a první krok k odpuštění – třeba v myšlence, že rodiče opravdu dělali, co mohli. V prožitku, že teď to může být o nás. I když je naše startovací pozice daleko za ostatními, kteří měli ten nejzákladnější vztah vřelejší a láskyplnější.

Toto je velmi křehké téma, ve kterém spočívá mnoho komplikovaných pocitů. Současně s láskou cítíme plno lítosti a bolesti. A dětská část naší duše ji třeba stále opakovaně zažívá. Ta část, která bude rodiče vždy považovat za rodiče a nikdy nezapomene.

Ať byla minulost jakkoliv těžká, je možné najít cestu. Cestu v sobě, nikoliv skrze ostatní. Cestu, v níž uvidíme, že máme na vybranou. Že můžeme život prožít jinak, než nám rodiče předpověděli. Cesta, ve které uvěříme, že jsme silní, stateční a odvážní už jen proto, že čelíme něčemu tak velkému, jako je dětská bolest.

Erik Erikson věřil, že v prvním roce dítěte se vytváří základní důvěra či nedůvěra ve svět. Nebudu ani v nejmenším rozporovat slova tohoto moudrého velikána, nicméně já věřím, že i tam, kde zprvu nedůvěra byla, může po čase, třeba jen po jedné dobré dospělácké zkušenosti, důvěra znova být. A nemyslím, že je to tak jen s důvěrou, ale třeba i s jistotou, láskou, vírou, nadějí.

Někdy potřebujeme někoho, kdo nás trochu pošoupne. Potřebujeme jednu osobu, která uvěří, že to dokážeme. Potřebujeme vztah, kdy pro někoho znamenáme v tu chvíli to nejdůležitější a nejcennější. Někoho, kdo v nás bude věřit o kapku víc, než my sami věříme v sebe. Někteří najdou takového učitele, kamaráda, kolegu, jiní třeba psychologa, terapeuta, kouče.

Ve chvílích, kdy máme pocit, že jediné, co nám pomůže vymanit se z těsných dětských bolestných obručí, je změna rodinného nastavení, můžeme pomyslet i na čas a události, které mohou hrát v náš prospěch. Na slova lidí, kteří do našeho života přišli a dodali nám novou naději či perspektivu. A někdy nás povzbudí inspirativní knihy či filmy.

Vím, že po tomto článku nejspíše žádný čtenář nepropadne bezmeznému štěstí a radosti z enormního posunu v pocitech vůči vlastním rodičům. Zvlášť pokud opravdu bolí. Nicméně mým cílem bylo dodat alespoň kapku naděje, že někdo v tomto vesmíru ve vás bude mít důvěru, bude ve vás vidět potenciál a schopnosti, které možná nikdo předtím neviděl. Někdo se na vás bude dívat s láskou a obdivem.

A třeba jednou to uvidíte i vy sami. To, v čem jste báječní, co všechno umíte a co všechno jste zvládli – i přes podmínky, které třeba nebyly nejvlídnější.

Články k poslechu

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

14. 6. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.