Dobrý den,
mám problém spojený s komunikací s lidma.
Asi dělám něco špatně, ale dost často se mi stává, že mě lidi nevnímají. Nejlépe se to dá vysvětlit na příkladu.
Za posledních čtrnáct dní to například byly tyto věci – rodiče mi přes několikeré opakování z mojí strany, že si to nepřeju, otevřeli soukromovou poštu (s rodiči už dávno nežiju, ale občas něco dorazí na jejich adresu), spolubydlící vyhodila věci, o kterých jsem jí třikrát řekla, že jsou k něčemu určené, druhý spolubydlící uvařil polévku, kterou nejím i přesto, že jsem se bavili o tom, co budeme jíst a já výslovně řekla, že tohle nejím (dvakrát).
Věřte mi, že tohle je jenom kapka v moři případů. Nemůžu přijít na to, čím to je, možností je více. Říkám to málo důrazně – jenomže nechci být na lidi ostrá tak nějak předem. Nebo si nade mnou někdo potřebuje dokázat, že „šéfuje“ (například rodiče ve mně možná pořád chtějí vidět malou holku). Nebo jsem prostě neviditelná, neslyšitelná, neexistující.
Něco jsem si přečetla o asertivitě, snažím se tím řídit, ale pořád mi připadá, že to nefunguje. Někdy se mi stává, že mi ve finále bouchnou nervy a na daného člověka vyjedu, ale to je opravdu až v případě, kdy jsem danou věc opakovala mnohokrát, v klidu a normálně. A pak jsem samozřejmě za potvoru, která si prosadila svou.
Takže můj dotaz zní – jak vylepšit „skóre“ případů, kdy mě lidi vnímají?
Markéta
Názor odborníka
Dobrý den, Markéto,
velmi dobře píšete: „Nemůžu přijít na to, čím to je, možností je více.“ Ano, tak tomu skutečně je a musel bych být věštec, abych z vašeho krátkého dopisu odhalil tu správnou možnost, „čím to je“. A víte, co je nejzajímavější? Že na to vůbec přijít nemusíme, a přesto svůj problém můžete velmi dobře vyřešit. Ale nepředbíhejme…
Možná jste si správně odpověděla už v dopise ‑ že říkáte lidem málo důrazně o svých požadavcích, že si toho nevšimnou, že si tím, že nedodrží vaše přání, chtějí něco dokázat/ukázat ve vztahu k vám. Možná, že v každé oblasti, nebo i v každém případě, jde o něco jiného – rodiče možná mají jiný důvod (a spolubydlící také). Rád bych vás upozornil na několik velkých mýtů, které máme spojené s řešením podobných situací:
-
Hledáme příliš příčinu. Domníváme se, že nalezení „příčiny“ nám pomůže problém vyřešit. Po způsobu přírodních věd se domníváme, že nalezneme jedinou příčinu, kterou pak budeme „řešit“, čímž ji odstraníme a problém ustane. Ve vašem případě se třeba můžete rozhodnout, že se budete zabývat tím, zda vás vidí rodiče jako malé dítě, nebo zda jste pro někoho neviditelná. Problém je, že když začnete „řešit“ tuto příčinu, budete používat stejný myšlenkový vzorec – tedy hledat opět příčinu této příčiny, protože tato filozofie říká: Řeš příčinu, nikoli problém. A tak se dostanete do kolotoče „hledání příčin“. Jsou klienti, kteří léta navštěvují svého psychoterapeuta (který je taktéž přesvědčen, že je třeba hledat příčiny), a po desítkách hodin terapie se stávají vynikajícími odborníky na své problémy. Vědí přesně, jak souvisejí s jejich výchovou, s jejich traumaty, se vztahem k rodičům, s jejich osobností, s důležitými momenty v předchozím životě. Bohužel se však nestali odborníky na řešení svých problémů. Jejich symptomy setrvávají, i když mají báječný náhled na podstatu jejich vzniku. To, že víte, že jste cholerik, vás opravdu nezbaví choleričnosti. I pokud budete přesně znát příčinu deště, neznamená to, že nezmoknete. Musíte přijít na to, že je dobré vzít si deštník. Co když po usilovném hledání, a dokonce možná i odstranění „příčin“ svého problému zjistíte, že těchto příčin je více? Že není jen jedna? Že jich je celá řada? Budete odstraňovat příčinu za příčinou?
-
Domníváme se, že podobné problémy napříč všemi situacemi mají „jednu příčinu“. Platí to ale vždy? Co když jste se prostě stala (pochopitelně) citlivá na situace, kdy lidé nerespektují vaše dříve vyslovené přání, ale reálný důvod tohoto nerespektování může být u každého jiný. Někdo vás přeslechl. Rodiče vás možná vidí jako dítě, o které je třeba pečovat. A někdo jiný se domníval, že to není důležité. Možná jste příliš citlivá na určité oblasti a obtížně v nich tolerujete, že druhý udělá něco odlišného. A někdo jiný vám chtěl dát najevou svou moc. Tím, že jste citlivější k těmto situacím, všimnete si jich a vadí vám. To ale neznamená, že mají stejnou příčinu. Budeme‑li hrát hru na věčné rozkrývání příčin, zabere nám tolik času, že nebudeme dělat v životě nic jiného.
Tím nechci říci, že by hledání příčin nebylo důležité. Ano, někdy nám může pomoci, posunout nás. Zlepší naši schopnost předvídat. Když uvidíme na obloze mraky, vezmeme si deštník automaticky. To je ale tak maximální míra, jakou bychom se měli příčinami zabývat. Nesoustřeďte se na ničení mraků ani na přesvědčování, že obloha je vlastně ještě dost modrá…
Namísto toho:
Hledejte řešení. Hledejte, co funguje:
-
Situace nejsou pořád stejné. Jistě se někdy v minulosti stalo, že lidé vaše přání respektovali. A právě tyto situace analyzujte a tehdy se ptejte: Co jsem udělala pro to, že mě teď lidé poslechli? Co jsem udělala jinak? V čem se obecně tato situace lišila? Produkujte nápady, v čem by to mohlo být. Nemusí být logické, vysvětlitelné, jasné. Pouze se zamyslete, co tyto situace odlišuje od těch, kdy vás druhý nerespektoval.
-
Ve druhé fázi zkoušejte. Zkoušejte tyto nápady přivést do každodenního života a všímejte si, zda mají vliv. Zda se situace zlepší, když nápady realizujete (samozřejmě ne všechny ihned, zkoušejte jeden či dva najednou). Zda je případů respektování více, či méně. Toho, co funguje, se držte. Co se neosvědčí, udělejte jinak.
-
Dalším zdrojem experimentování může být prostě vaše kreativita. Ptejte se: Co bych mohla udělat, aby mě druzí respektovali? Co bych poradila druhému? A opět – tyto věci jednu po druhé zkoušejte. Nedržte se jich jen proto, že znějí logicky. A nebraňte se tomu zkusit něco jen proto, že to nezní logicky – pokud se to neosvědčí, prostě zkuste něco jiného.
Zkuste třeba tyto nápady: Pokud je nějaká věc pro vás důležitá – dejte si za cíl to zopakovat druhému vždy minimálně třikrát. Poprosit jej, ať i druhý řekne, že to takto ne/udělá. Zkuste použít více komunikačních „kanálů“ – říct, napsat, předvést… Zkuste se ptát, zda vy sama dodržujete přání druhých, a pokud ano, tak když jej dodržíte, upozorněte je na to (nikoli však vyčítavou formou). Zkuste hledat situace, kdy druzí dodrží vaše přání (třeba i v minimální míře), a hned si toho všimnout a poděkovat jim za to. Třeba opakovaně. Zkuste týden nebo dva vůbec nikomu nedat najevo, že neudělal něco podle vašeho přání. Jaké to je? Zkuste v případě, že druzí nerespektovali to, co jste si přála, se nejprve zeptat: Jak důležité to je? (Není to jen hloupost?) Pokud je to důležité, zkuste nějak svou nespokojenost projevit. A opět, experimentujte se způsobem, jak ji projevujete (Hned? Za chvíli? S emocemi? S klidem?…). Pokud to důležité není, řekněte, že jste sice chtěla něco jiného, ale že vám to nevadí, že je to jedno… Nehledejte, PROČ tyto věci (ne)fungují. Ale ZDA (ne)fungují.
Garantuji vám, že pokud nebudete brát všechny tyto mé rady jako zaručené návody ke změně, ale pouze jako podněty pro experimentování, které můžete vylepšit, zahodit, přizpůsobit, a hlavně přidat k nim ty své, jste na mnohem lepší cestě k rychlejší a efektivnější změně své situace, než když budete pátrat po příčinách a hledat zaručené „recepty“ na změnu. Žádný nejlepší recept pro váš problém není nikde předem napsán. Musíte si ho vytvořit sama – z ingrediencí, které vám „chutnají“ – tedy ze situací, vztahových aspektů, komunikačních výměn, které se osvědčily, které fungovaly.
Držím vám palce, ať se vám změna povede.
Dalibor Špok
