Dobrý den,
je mi 23, bydlím v menším městě s rodiči. Nyní studuji posledním rokem VOŠ v Praze, kam dojíždím. Jsem normální holka, baví mě jóga, filmy, občas knížka, posezení s přáteli atd. Ale těch koníčků a aktivit není tolik, kolik by asi mělo být…
Moje trápení spočívá v několika směrech, které spolu dost souvisí:
1) Nevěřím si, nemám moc přátel, nedělám to, co bych chtěla.
2) Ještě nikdy jsem neměla dlouhodobý vztah – měla jsem pár známostí, cca do 17 let (ale k sexu „téměř“ nedošlo), a pak až do teď nic… Chodívala jsem bavit se večer ven, i když už ne tak často, ale ne a ne se s někým více sblížit. Až poslední léto už to vypadalo nadějně, ale nedopadlo to, ale o tom jindy…
Rok od roku na mě padá víc a víc „deprese“, jsem nešťastná, že jsem pořád sama. Moc ráda bych s někým byla, začala s ním bydlet, jezdit s ním na dovolené a tak. Poslední roky o prázdninách pořád pracuji, takže jsem ten čas využila alespoň takhle. Většinu volného času trávím doma u PC – i když bych věděla, jak to změnit, nemám s kým…
A jak to všechno tak řeším, řeším i vztahy s jinými lidmi a přijde mi, že se to horší a rozumím si s míň lidmi než dřív. Mám pocit, že proti mě ostatní něco mají, nevěřím si. Vím, že bych se měla začít věnovat víc nějaké činnosti a nemyslet na to, ale přijde mi to jako začarovaný kruh. Vím, že kdybych s někým byla, přišla by i chuť do dalších aktivit.
Ještě dodám, že nemám problém se vzhledem, v rodině, nic, co by mi bránilo v seznámení se. Díky za jakoukoliv radu.
Tereza
Názor odborníka
Dobrý den, Terezo,
děkuji za vaši zprávu a moc si vážím vaší otevřenosti. Přemýšlím nad vaším příběhem a uvažuji, z kterého konce se do něj pustit. Píšete o dvou trápeních, které (jak píšete) spolu nějak souvisí. První se týká hlavně vás samotné. Píšete, že sama sobě nevěříte a neděláte, co byste dělat chtěla. A druhé se týká partnerských vztahů – a poslední dobou i vztahů s dalšími lidmi.
Sama v tom vidíte bludný kruh. Máte pocit, že v obou vašich trápeních by vám mohlo pomoci začít se věnovat více koníčkům a aktivitám – pokud ale dobře rozumím, nemáte do ničeho moc chuť. A věříte, že by se vám do aktivit chtělo, kdyby bylo s kým něco dělat.
Uvažuji nad tím, jestli se i v dalších kouscích vašeho příběhu dají najít souvislosti. Píšete, že sama sobě nevěříte a máte pocit, že i ostatní proti vám něco mají. Někdy to opravdu bývá tak, že vlastní mínění o sobě přisuzujeme druhým lidem, i když ti nás ve většině případů vidí lépe, než si myslíme. A stává se i to, že když nemáme k ostatním lidem důvěru, začneme se před nimi stahovat, málo se otevírat, málo mezi ně chodit – z obavy před zraněním. Jenže tím se to celé maličko potvrdí. Ostatní začnou být opravdu vzdálenější, protože my sami jsme se od nich vzdálili a jsme pro ně méně čitelní. Stejně tak dlouhá absence partnera se často podepíše na sebevědomí – a s nízkým sebevědomím je obtížnější zaujmout partnera; s dobrými přáteli se zase lépe hledají další dobří přátelé…
Začarované kruhy však mívají jednu velikou výhodu: Sice každé trápení zhoršuje to druhé a komplikuje jeho řešení, ale současně pokud se s jedním podaří pohnout, to druhé se často zlepší společně s ním. Někdy zdánlivě samo od sebe.
Existují způsoby, jakými se dá s každou jednou potíží pracovat. Zaujalo mne, když jste psala – „nedělám, co bych chtěla“. Co je tedy to, co byste chtěla dělat raději? Co vás láká? Je možné naplánovat a udělat nějaké malé krůčky (nebo odsunout některé překážky) k tomu, ať děláte častěji to, co byste ráda, ať můžete častěji poslouchat svoje potřeby a touhy? Zůstala ve mně také vaše věta – „většinu volného času trávím u PC, i když bych věděla, jak to změnit, nemám s kým“. Kdybyste měla s kým, jak byste to změnila? A je něco, co můžete změnit i bez partnera?
Mohlo by být užitečné všímat si myšlenek a soudů o sobě samotné – a ty negativní se přeformulovat tak, aby k vám byly laskavější. Jeden spisovatel tomu říkal „krotit svého vnitřního ještěra“, vnitřního kritika, který je dobrý sluha, ale zlý pán. Důležité mohou být i vaše pocity a myšlenky týkající se druhých. Nakolik je reálné, že si o vás skutečně myslí něco zlého? Jaké vaše zkušenosti to potvrzují nebo vyvrací? Je někdo, komu důvěřovat můžete, a s kým si o svých pocitech můžete popovídat?
Pokud ráda čtete, o tématu sebedůvěry je celá kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty od Rohra. O důvěře ke druhým ve svých knihách zase moc pěkně píše Ján Praško.
Jistě i ohledně hledaného partnera máte nejrůznější obavy i touhy. Je pravda, že láska je jedna z věcí, které se naplánovat moc nedají. Často přijde do života jako překvapení, právě když se přestaneme snažit, a nebo když se nám podaří přestat opakovat zaběhané scénáře a začneme se pouštět do maličkých rizik. (S těmi pracuje třeba technika „rejection therapy“, kdy si člověk v rámci tréninku dá za úkol za den nasbírat tři odmítnutí od neznámých lidí; ať už jde o odmítnuté pozvání na kávu, prosbu o ukázání správného směru nebo žádost o neplacené volno v práci.)
Vím, že vám píšu hodně otázek a námětů – snad si z nich vyberete některé, které pro vás budou užitečné. Určitě může pomoci vzít si k ruce nějakého průvodce, který vám pomůže najít ty správné odpovědi. Může to být nějaký psychoterapeut, který k tomu má odbornost. A nebo člen rodiny, kamarád… a není‑li po ruce ani ten, pak třeba deník. V každém případě vám přeji hodně štěstí a odvahy ke změnám. Držím palce, aby přicházely brzy a byly pro vás co nejpříjemnější.
Využívejte celý web.
PředplatnéPěkný den,
Nela Wurmová
