Dobrý den,
je mi 27 let, žiji s přítelem, máme tři kočičky. Přítel má dobrou práci, já jsem nezaměstnaná.
Abych to napsala stručně – od mých pětadvaceti let se pokoušíme o dítě. Dvakrát jsem potratila – diagnóza zamlklý potrat. Jsme s přítelem zoufalí, snažím se dlouho o další těhotenství, doktoři krčí rameny, lítáme po vyšetřeních, sex nás přestává bavit. Do toho řeči typu „nemysli na to“ a podobně… Kamarádky mezitím zakládají rodiny, miminka se rodí a rodí.
Chci se zeptat, jestli jsem normální, když mám pocit, že mi ubíhají roky, mám sny o dětech a čistě partnerský vztah bez dítěte mě nenaplňuje. Nemůžu si najít koníčka, který by mne zbavil pocitu nenaplněného mateřství, začínám mít odpor k hledání zaměstnání, jelikož se vidím jen na písečku s dítětem. Je mi líto partnera, kterému nemohu dát potomka, i tchyně, která chce vnouče. Každým dnem cítím na prsou balvan, jako bych měla nějaký velký průšvih.
Mám takovou touhu po dítěti, že cizí děti jsou mi odporné. Neraduji se z vlastní domácnosti, muže, ani ty zvířátka mě tolik nenaplňují. Mám deprese a připadám si jako nějaká kariéristka, která žije jen pro sebe. Závidím sestře, že má dítě. Měla bych zhubnout, ale nenacházím motivaci, chci totiž těhotenské bříško.
Jsem prostě posedlá myšlenkou na dítě. Zároveň nemám jistotu, zda někdy budu dítě mít. Nebaví mě život, žádná činnost, každý den mi připadá odporný. Mám pocit, že jestli nebudu mít dítě, nebudu žít, ale přežívat. Kdyby mi diagnostikovali neplodnost, nebráním se sebevraždě.
Co mám dělat? Poraďte, prosím.
Veronika
Názor odborníka
Milá Veroniko,
rozumím vašim pocitům, touze pečovat, ochraňovat, starat se, i touze prostě cítit dítě u sebe, v náručí, v břiše.
Zřejmě však již sama tušíte, že velká touha po dítěti a soustředění se pouze na ně neprospívá vám, vašemu vztahu, a troufnu si tvrdit, že případně ani dítěti samotnému. Často se stává, že maminky vytoužených dětí nebývají tak šťastné, jak si představovaly. Dítě je vždy jiné, než jaké bylo v našich představách, jinak vypadá, jinak se chová. Jiné je i naše mateřství. A právě ženy, které po dítěti velmi toužily, bývají náchylnější k určitému zklamání. Maminky vytoužených dětí bývají též úzkostnější a svým psychickým stavem zase ovlivňují své děti.
Ráda bych vás povzbudila v tom, abyste zkusila věnovat pozornost i jiným úkolům a krásám světa. Věřte, že vedle péče o vlastní děti je na světě i mnoho jiných smysluplných činností. Vám se to nyní těžko vnímá, soustředíte se velice na to jediné, co si přejete, a co se zrovna nedaří. To vám působí žal, jste smutná a možná dokonce v depresi.
Vaše nepříjemné rozpoložení je možné změnit. Doporučuji vám najít si průvodce, psychologa či psychoterapeuta, který vám pomůže vyhlédnout z úzkého průzoru, jímž nyní hledíte na svět i na sebe samu. Máte svou hodnotu, i když (zatím) nejste matka.
Vypořádat se s depresí má smysl pro vás jako případnou budoucí matku, to ale není to hlavní. Má to smysl pro vás jako partnerku, a především pro vás jako pro člověka.
V současné době si tedy myslím, že je vhodné, abyste zkusila zakotvit sama v sobě, najít svou vlastní hodnotu, další zájmy, zklidnit se. A kdyby miminko chtělo (už) přijít, bude príma, když přijde do prostředí uvolněného a spokojeného.
Držím vám palce,
Pavla Koucká
