16. 1. 2025
Každý vztah je svou podstatou závislý: k jeho vytvoření potřebuji druhou osobu, jinak jsem prostě sám. Abych mohl o vztazích aspoň fantazírovat, musel jsem někdy něco s druhými lidmi zažít. Pokud nemám ani to, což bývá vzácné, tak se minimálně museli někdy někde dva lidé spojit, abych vznikl nebo vznikla. Lidská psychika je vybavena především k přežití a je schopna vytvořit řadu komplikovaných psychologických obran proti bolesti a zranění srdce, s kterými se pak my odborníci potýkáme ve svých ordinacích. Někde pod tím vším tiše plyne potřeba přijetí a bezpodmínečné lásky. Emoční nezávislost znamená, že člověk se od partnera trochu odpoutá, aby se ve vztahu nehroutil z nezájmu nebo nálad druhého. Jak to ale udělat, když základní otázka ve vztahu zní: Jsi tu pro mě?
Samota a osamění byly vždy největším trestem, který přicházel od okolí. Dokonce i člověk, který dobrovolně samotu volí, potřebuje druhé lidi, kteří mu ji umožní provozovat. Ostatně sám fenomén hikikomori, jak se dobrovolné samotě říká, je definovaný jako těžká forma sociální odtažitosti a zároveň závislosti na svých rodinách. Jde o popření potřeby vytvářet pospolitost. Sociální odtažitost a emoční nezávislost bych proto nerada zaměňovala.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné