Už dlouho se odhodlávám někam zajít, ačkoli by se vlastně dalo říct, že se považuji za velmi šťastnou osobu.
Problém je ovšem v tom, že mé štěstí jde na úkor jiných, což mě hodně trápí.
Letos mi bude 30, opustila jsem hodně slibně (a hekticky) rozjetou kariéru v a začala se živit tím, co mi dělá radost.
Jsem tedy na volné noze a geograficky nejsem vázaná vůbec ničím, jen termínem dodání práce. I předtím jsem byla díky práci světoběžník, co rok v jiné zemi, a musím říct, že mi to vyhovovalo natolik, že jsem u tohoto modelu zůstala. Sice je to chudé živobytí, ale naplněné.
Jenomže tyhle moje cesty nedělají dobře rodině (tedy přesně řečeno mojí mámě), kterou jsem nechala doma v republice. Pořád mi něco vyčítá a maluje hrozivé scénáře, jak budu na stáří sama, opuštěná, bez ničeho. Mrzí mě to, že se trápí, a i já sama jsem si začala ty hrůzy malovat taky.
Kromě toho mám ještě i přítele, který sedí v jednom z těch světových měst, má práci jako každý normální člověk, a čeká. Když jsme se potkali, varovala jsem ho, že jsem taková a ať si se mnou nic nezačíná, ale tvrdil, že on takovou ženu chce. Jenže teď je naštvaný, když jedu pryč, ačkoli se snažím za ním co víkend jezdit, někdy jsem u něj třeba celé měsíce. Ale já místo toho, abych si toho všeho vážila, se seberu a odjedu, kam se mi zrovna v té chvíli chce. Jsem šťastná, ale ostatní trpí a asi to není ve třiceti normální – už bych měla myslet na jiné věci, třeba na svatbu, děti…
Co mám se sebou dělat? Děkuji mnohokrát.
Majdle
Názor odborníka
Hezký den Majdle,
když si tak čtu, jak se vám podařilo zařídit si život tak, že se živíte tím, co vám dělá radost, považujete se za šťastného člověka a jak cítíte naplněnost tím co děláte, tak si říkám, že většina lidí vám jistě právem má co závidět. Skláním se před tím, co jste se ve svém životě dokázala a přeji vám abyste si své štěstí podržela a užívala si ho naplno.
Zároveň chápu, že vám působí starost postoj vašich bližních. Píšete, že jste šťastná, ale ostatní trpí. Mé zkušenosti mi říkají, že tak to prostě na světě chodí – a jediná možnost co s tím dělat (pokud si chci své štěstí ponechat) je to akceptovat. Není v moci žádného člověka na této planetě zařídit, aby nikdo netrpěl. Můžeme pomoci někomu jeho utrpení nést, ale s vědomím, že neuneseme trápení všech, kteří trpí. A obětovat proto své štěstí a přidat se do zástupu těch trpících by bylo užitečné řešení?
To, co vás trápí však vnímám jako dva samostatné příběhy. Zobecnění zde není moc na místě. Prvním příběhem je vztah s vaší maminkou. Píšete, že jste ji nechala doma v republice. Ale to tak přeci bývá (a je to tak v pořádku), že děti jednou dospějí a pak opustí rodné hnízdo. Zde není prostor pro výčitky. Věřím tomu, že byť ve světě, tak dokážete být se svou maminkou stejně jak kdybyste žila v Čechách. Být s někým neznamená pouze fyzickou přítomnost. Pokud se vaše maminka nesmířila s tím, že jste dospěla, tak by se nezměnilo nic, ani kdybyste byla zde. Vy s ní jistě budete (jako dospělá dcera, která má svůj život) ve stáří, jak jen budete moci. A jestli se bude cítit na stáří sama, opuštěná a bez ničeho (jak sama říká), tak to není vaše zodpovědnost. Můj postoj asi nejlépe vystihuje citace Berta Hellingera: „Otázka: Co mám dělat? Mí rodiče se pořád do všeho pletou. Odpověď: Tví rodiče se do všeho mohou plést a i ty smíš dělat všechno, co budeš pokládat za správné.“
Samostatným a odlišným příběhem je vztah s vaším přítelem. Zde platí jiné zákonitosti. Spokojený a oboustranně naplňující společný partnerský život lze založit pouze na konsensu obou zúčastněných. Ve všech důležitých věcech (mezi které patří i to, kolik času budeme společně trávit, popř. v které části světa budeme žít) je třeba najít shodu, nebo udělat kompromis. Nevěřím na jednoduché rady. Domnívám se, Majdle, že ústředním bodem tohoto příběhu není vaše cestování po světě, ale váš vztah.
Tipuji vás na člověka, který umí jít za svými sny. Dopřejte si nadále snít v barvách a naplno o své další budoucnosti. A jakmile bude ten sen pro vás přitažlivý, tak ho následujte. Uvidíte tam, jak to je s místem a podobou vašeho vztahu v tom snu. Ujasníte si svoji identitu a hodnoty, na kterých váš život stojí. Přijdou odpovědi na vaše otázky. Netvrdím, že to bude snadná práce, ale jsem si jistý, že vás dovede k tomu, po čem toužíte ‑ žít šťastný a naplněný život bez pocitů viny.
Přeji vám slunce na této cestě.
Pomohl vám článek?
