Ráda bych svůj dotaz rozdělila na dvě roviny, osobní a obecnou. Protože mám pocit, že na toto téma bylo napsáno mnoho pochybného, například ve stylu ženských magazínů: správná kamarádka vám nesmí závidět nové šaty. Ale mám pocit, že nejen já, ale i mnoho dalších čtenářů postrádá solidní hranice přátelských vztahů. Obecná rovina tedy zní: O čem je přátelství? Jaká by byla jeho pravděpodobná definice? Co si v přátelství ne/nechat líbit?
A zde se už dostáváme do osobní roviny. Mám pocit, že v mém okolí je přátelství o něčem takovém: Vysoké nároky na můj čas, které jsou „vykoupeny“ podobným modelem – nejprve jsem s jedním kamarádem a řeším své problémy. On pak tyto mé problémy řeší s klidem před další komunitou přátel, často i s negativním nádechem jistého „pomlouvání“. Nebo další příklad: kamarádi se pohádají (nebo jim na sobě něco nevyřčeného vadí) a místo toho, aby si problém vyříkali, tak na sebe navzájem hází špínu u dalších kamarádů.
Je tohle v přátelství běžné? Kam zmizela intimita, důvěra nebo možnost si to vyříkat z očí do očí? Na internetu toho člověk opravdu moc nenajde. Existuje nějaká literatura pro lepší pochopení přátelství? Nebo mám zastřený pohled nedobrými zkušenostmi z minula jak od druhých, tak mými vlastními, například nezpracovaná stínová vlastnost?
Já sama taková být totiž nechci, ale narážím na to, že jsem poslední dobou osamělá. Lidem a vztahům jsem nikdy moc nerozuměla, hodně věcí si hledám v knihách a jsem uzavřenější, přesto bych opět ráda našla někoho, komu mohu věřit. Onen pomyslný bezpečný přístav důvěry. Nebo se mám smířit s očekáváním, že přátelství funguje takto, a zbavit se svých vysokých nároků?
Nana, 29 let
Názor odborníka
Dobrý den, Nano,
jak píšete, téma vašeho dotazu se dotýká nás všech. Na přátelství můžeme nahlížet jako na vzájemnost, na vztah dvou lidí, který je oboustranný, jde oběma směry. V přátelském vztahu je tedy podstatná reciprocita, náklonnost, porozumění. Na přátelství můžeme také nahlížet jako na naši podpůrnou síť, kdy jsme k sobě navzájem upřímní, důvěřujeme si, jsme schopni empatie – můžeme se svěřit se svými pocity, prožitky, názory bez obav, že budeme odsuzováni. Přítomná také může být vzájemná nezištná pomoc a chuť trávit s protějškem společný čas.
To však neznamená, že se v přátelství budeme vždy hladit „po srsti“. Někdy se s přáteli můžeme hladit i „proti srsti“: poskytovat pohled, který se druhému nelíbí, jako výraz našeho zájmu, důkaz, že nám na druhém záleží, že o něj máme starost. Mnohdy nevolíme nejvhodnější způsob, pravda však je, že to, co děláme, nemusí být pro nás samotné nebo i pro náš přátelský vztah to nejefektivnější nebo nejlepší.
Pokud jde o definici přátelství nebo vztahů, vždy se pohybujeme na nějaké stupnici, škále. Jistě si vybavíte přátelské vztahy, které jsou intenzivnější než jiné, na kterých vám více záleží, jsou pro vás hodnotnější, hodně pro vás znamenají z prožitkového nebo jiného hlediska.
Vztahy jsou zároveň dynamické, vyvíjejí se v čase. Nejlepší kamarádka z mateřské, základní, střední, vysoké školy už nemusí být nejlepší, když jdeme do práce nebo se přestěhujeme – nebo poté, co já jí, ona mně nebo jedna druhé navzájem uděláme něco, co přeruší naše pouto. To však neznehodnocuje to, co jsme spolu prožili; jen je to nyní zkrátka jinak, jsme si vzdálenější.
Důvěra se nerodí lehce
Jak zmiňujete, vytyčení hranic je ve vztazích obecně klíčové. Hranice můžeme vytyčit zdůrazněním, že byste byla ráda, kdyby to, co si řeknete, zůstalo pouze mezi vámi. Nebo že vám je poslouchání vzájemného házení špíny nepříjemné a že se divíte, proč si přátelé situaci nevyříkají napřímo. Můžete také zmínit, že přesto, že chápete, že to není jednoduché, pročistí to vzduch a sníží napětí spíše než řešení v kruhu, kde se nedostane odpovídající odpovědi, kdy je to situace „o nás bez nás“.
Intimita, důvěra, vyříkání z očí do očí z přátelských vztahů nevymizela. Jak už bylo řečeno, každý vztah má jinou míru. Vybudování pevného nebo neotřesitelného přátelství je náročné, stojí mnoho úsilí, času, trpělivosti. Je to společná cesta, která od začátku jistou míru důvěry, ale i kuráže vyžaduje.
Místo doporučování literatury, která by mohla vést k dalšímu uzavírání (jak zmiňujete v posledním odstavci), a místo přemýšlení o definici přátelství bych vám spíše popřál jistou kuráž ve vytyčování vlastních hranic a důvěru v sebe, že tak, jak to cítíte a chcete, je to správně, a odvahu v rozhodnutí, že pomyslný vnitřní hlas budete následovat.
Někdy se může stát, že si již nebudeme s druhými tolik blízcí, a tak je na pomyslné škále přátelství posuneme, což však neznamená, že bychom se zase někdy nemohli sblížit. Může se stát i to, že se dostaneme do destruktivních nebo toxických vztahů, které nám nic nedávají, nejsou vzájemné, ubližují nám, a takové vztahy je třeba ukončit.
Nad nalezením pomyslného bezpečného přístavu důvěry bych hůl nelámal. Dopřejte si čas, buďte v tomto ohledu k sobě i k druhým shovívavá. Krůček po krůčku tak můžete do bezpečného přístavu plout. Někdy se stane, že se změní směr, někdy přijde bouře, někde se zmate kompas, ale vždy se můžeme radovat ze samotné cesty a uvědomování si měnící se intenzity a blízkosti s druhými lidmi.
