Moje kamarádka se řeže…
Trápí se kvůli klukovi, kterého ani nezná, přitom má ráda úplně jiného.
Ona se už řezala před nějakou dobou, ale to bylo jenom tak „z hecu“. Já jsem kvůli tomu brečela a ona toho tedy nechala.
Jenže teď to dělá opravdu ze závislosti a já nevím, co mám dělat. Říká, že se řezat nechce, ale že s tím nejde přestat. Strašně mi na ní záleží a chci jí pomoct. Ale vím, že ona není ten typ, který by vyhledával odbornou pomoc.
O jejích problémech spolu mluvíme, ale to nestačí. Nejlepší by bylo, kdyby se to nějak urovnalo s tím klukem, jenže ona nemá sílu na nic, bojí se mu cokoliv napsat. Zkouším co se dá, ale na všechno by prý špatně reagoval. A když už vymyslím něco uspokojivého, tak se mu to bojí napsat.
Co mám dělat? Jak ji mám k něčemu přinutit? Nechci o ni v žádném případě přijít.
Děkuji za pomoc
Vilča
Názor odborníka
Dobrý den, Vilčo,
chtěla bych vás velmi ocenit za to, že máte starost o kamarádku, která se trápí, momentálně kvůli klukovi. Už v minulosti se řezala „z hecu“, ale v současnosti s tím sama nedokáže přestat.
Vilčo, při přemýšlení nad vaším dotazem mi hlavou běží následující témata, jedno z nich je otázka řezání. Má se za to (tedy odborníci na základě zkušeností s klienty mají za to), že se sebepoškozováním si člověk sám nepomůže. Ne že by to bylo rozhodně vyloučeno, ale je to velmi málo pravděpodobné, že by se člověk ze sebepoškozování dostal sám. Doporučuji, aby si vaše kamarádka našla nějakého odborníka, ať klinického psychologa nebo psychoterapeuta, a pokusila se s ním pracovat na tom, jaké cíle má v životě a jak se jich dá dosahovat. A pokud některý z dílčích cílů nedosáhne, tak je možné se učit, jak zvládat obtížné situace a napětí z nich plynoucí. Kamarádka může hledat na internetu nebo na těchto stránkách. Také je možné zajít za školním psychologem, pokud na vaší škole je, a třeba požádat rodiče nebo někoho z rodiny, ke komu má důvěru, nebo taky sourozence, babičku nebo dědu, klidně i někoho vzdálenějšího.
Jakákoliv obtížná situace, jako je nenaplněná touha či láska, pro nás může být výzvou, obsahuje totiž velmi silný potenciál – něco udělat, změnit, vyrůst, podívat se na věci z jiného pohledu. Pokud se kamarádka přece rozhodne pro terapii, to dění tam neboli terapeutický proces, si můžeme představit podobně jako při pohledu na růžový keř. Je možné se zlobit na hrozné píchavé trny, které na něm rostou, ale můžeme se učit i obdivovat nádherné květy růží, jejich svěží barvu a jejich omamnou vůni. Pokud květy vnímáme, můžeme se učit vyhýbat těm bolestivě zraňujícím trnům, aby nás nezranily. Nebo jinými slovy, v terapii můžeme rozvíjet nový příběh vaší kamarádky, která nejenže se dokáže autenticky poznávat vlastní touhy a bezpečně se vyjadřovat ohledně svých pocitů k druhým, v tomto případě klukům, ale dokázala překonat i sebepoškozování. Tím bezpečným vyjadřováním mám namysli to, že zváží riziko, jaké její vyjádření pocitů může mít (tedy jak moc ji bude mrzet a jak se vyrovná s tím, když kluk třeba nebude cítit stejnou náklonnost).
To, že si s vaší kamarádkou povídáte o problémech, je určitě moc dobře a chtěla bych vás za tuto snahu pomoci ocenit. Vzájemné otevírání a sdílení může být příležitostí k jejich vyjasnění, i když ne vždy nějaké řešení existuje nebo je snadné. Možná by kamarádce také mohlo být také nápomocné, kdyby zkusila o svých starostech, ale i touhách a přáních mluvit ještě s někým jiným, komu může důvěřovat, třeba i v rodině?
Do té doby, než se kamarádka rozhodne vyhledat profesionální pomoc nebo i souběžně, můžete jí pomoci třeba tím, že spolu budete dělat věci, které vás baví a které jsou „cestou vpřed“. Třeba se kamarádka může přihlásit do nějakého společného projektu s tím klukem, co se jí líbí.
Úplně mi z vašeho dotazu není jasné, jak to je s těmi kluky, pro které se kamarádka trápí, ale určitě je dobré, umět dát najevo zájem tomu, kdo se jí líbí a najít k tomu vhodnou příležitost, aby se mohlo ukázat, zda je náklonnost vzájemná. Na druhou stranu, jak píšete, že je vám okolo 15 let, tak sbližování a hledání lásky nemusí vždy na první pokus vyjít, a to je třeba se naučit zvládat.
Také bych vám Vilčo chtěla říci, abyste zkusila reflektovat vlastní hranice, a uvědomila si, že nejste zodpovědná za to, jak se kamarádce bude dařit změnit svůj postoj a zbavit se sebepoškozování, výsledný proces vedoucí k rozhodnutí je zcela v její kompetenci a režii, i když i vy, její další kamarádi a rodina, jste v tomto „příběhu“ jejího, ale i vašeho, života také nepostradatelní.
Přeji mnoho radosti v životě a dobrá přátelství,
Stanislava Ševčíková
