Dobrý den,
jsem velmi společensky člověk a přátelé pro mě hodně znamenají. Čím jsem starší, tím víc jsou ale naše vztahy konfliktní. Možná to souvisí s tím, že chodím na terapii a už si nechci nechat všechno líbit. Podvědomě jsem si asi neuvědomovala tolik svou hodnotu a chovala se hlavně tak, abych své vazby neztratila.
Moje blízká kamarádka se mnou už rok nemluví proto, že jsem se jí nevěnovala tak, jak ona si představuje. Její chování mi připadá dětinské, takže jsem akceptovala to, že nechce být v kontaktu. Nejsem ničí terapeut a nebudu ji přece přesvědčovat, ať se se mnou baví. Říkám si, proč je kvůli mně uražená, já se neurážím nikdy, ačkoliv bylo hodně situací, kdy jsem na to měla právo.
Druhá kamarádka teď prochází rozvodem a nechce o něm mluvit. Je uražená kvůli tomu, že když jsme se chtěly podle jejich slov bavit normálně, tak jsem jí vyprávěla o svých komplikacích v práci. Prý nechtěla poslouchat žádné stěžování. A teď se se mnou nebaví.
Nechci přijímat formu komunikace ve formě urážení se a nemluvení, takže se snažím k nim oběma zaujmout ten nejnormálnější postoj. Odpovědí je ale jen mlčení. Cítím v sobě strašný vztek i osamělost…
Emma
Názor odborníka
Dobrý den, Emmo,
oceňuji vaši snahu pracovat na sobě i to, že jste se se obrátila na tuto poradnu. Jistě jste na cestě sebepoznání a hledání vlastní identity a vlastní hodnoty ušla velmi dlouhou a náročnou cestu.
Co vlastně myslíte tím, že kamarádce nechcete dělat terapeutku? Jaký je pro vás rozdíl mezi přátelskou pomocí a psychoterapií? Napadá mě, dokážete vnímat a vycítit své potřeby a hodnoty, ale i potřeby přítomného okamžiku, především ve vztahu s druhými? Je velkým uměním vědět, co chci a co nechci, ale jak tyto principy fungují v přátelském vztahu?
Když čtu příběh o vaší první kamarádce, jejíž chování popisujete jako dětinské – můžete zkusit toto chování popsat také pozitivně, s respektem k lidské osobnosti a ve vnímání krásy vztahu? Tak, aby ona nebyla ponížená a mohla ze situace symbolicky odejít s čistým štítem? Napadá mě, že kamarádka třeba potřebovala mnoho péče, potřebovala v té chvíli někoho dospělejšího. Mohla jste jí to tehdy poskytnout? Nebo někdo jiný? Jak je to teď? Je tento váš vzájemný vztah o přátelství nebo o psychoterapii?
Současně píšete o druhé kamarádce, která je přesně na opačném konci, skoro se mi chce říci, jako by ona v tomto vztahu říkala vám, že ona vám nechtěla dělat terapii jako vy kamarádce první. Chcete v tomto vztahu pokračovat? Je to možné? Pokud chcete pokračovat, je možné jí dát najevo, že problémy už tu neříkáte, popř. že jste je vyřešila v terapii? A byl vztah o povídání o problémech, nebo o tom, že toho třeba na kamarádku bylo moc? Jak vztah fungoval, když jste v něm byly spokojené obě?
Je možné si na příkladu obou kamarádek formulovat svá očekávání od přátelského vztahu? Co má přátelství pro vás naplňovat a co do něj vnášíte vy? Naplňoval někdy nějaký vztah tato očekávání a současně vaši nabídku toho, co do vztahu můžete vložit? Blížil se nějaký vztah tomuto ideálu? Co by o vašich „kompetencích“ k přátelství řekli vaši přátelé a známí? Nebo je možná čas se z těchto vyčerpaných přátelství poučit a hledat nové vztahy?
Přeji vám, společně s německým teologem Fridrichem Öttingerem: Ať máte sílu, abyste změnila věci, které změnit můžete, ať máte trpělivost, abyste snášela věci, které změnit nemůžete a ať máte moudrost, abyste obojí od sebe odlišila.
Přeji dobré dny,
Stanislava Ševčíková
