Moje otázka se možná týká více rodičů, kterým zůstaly děti doma bez sociálních vazeb, bez sportu i bez školy… Asi většina rodičů má teď pocit, že nám děti takzvaně „protékají mezi prsty“. Distanční výuka způsobuje to, že děti školu více flákají (učitel přece teď nevidí všechno), ve sportu zmizel trenér, takže proč se namáhat, zdroj veškeré sociální komunikace s kamarády tvoří už jen mobil nebo počítač.
A zoufalý rodič se snaží: baví se s dítětem o škole, snaží se vymyslet pár odskoků do přírody, někdo koupí psa nebo se snaží namotivovat dítě sportovat na zahradě či v bytě. Když je dítě na prvním stupni ZŠ, tak to asi ještě jde. Ale co když už jde o děti starší, teenagery, kteří mají tendenci vidět věci a život jinak než rodič?
Otázka tedy zní: je vůbec rozumné v této podivně složité době tyto starší děti do něčeho nutit? Hlídat jejich školní prospěch, chuť se hýbat a podstrkovat plány, motivovat atd. atd.? Slyšela jsem tvrzení, že děti jsou výchovně „hotové“ ve 13 letech. Od té doby už vědí, co je dobré a co není. Nebo lepšími slovy: pokud mají dobrý základ z rodiny a z výchovy, pak si s tímto základem dříve či později vystačí. Je to pravda?
Karolína, 46 let
Názor odborníka
Milá Karolíno,
velmi vám děkuji za vaši otázku. Problematika, kterou řešíte, se týká skutečně velkého množství rodin. Děti dnes nesmějí do školy a zakázánu mají též spoustu volnočasových aktivit. Myslím, že je to špatně, že většině dětí opatření ublíží, některým hodně. Nicméně my rodiče můžeme dopady na své děti výrazně zmírnit.
Ptáte se, kdy jsou děti výchovně „dodělané“, zmiňujete třináct let. Na tom něco je: to zásadní se ve výchově skutečně děje do nějakých deseti, jedenácti, dvanácti let. V pubertě je výchova obtížná, protože nás děti nahlížejí velmi kritickým okem, mají potřebu se vymezit, být jiné, být své, odmítnout naše pravidla a naše hodnoty podrobit zdrcující kritice.
Může se dokonce stát, že naše naléhání je kontraproduktivní: dítě nemůže něco udělat právě proto, že na to tlačíme. Zejména starší děti více baví činnosti (školní práci nevyjímaje), za něž cítí samy svou zodpovědnost a samy si je mohou zorganizovat podle svého. To je jedna strana pravdy. Tou druhou je, že jakožto rodiče jsme za dítě právně i lidsky odpovědní a nemůžeme je nechat například poškozovat své zdraví či propadat ve škole.
Co ale dělat, když jde jedna pravda proti druhé? Když jedna zvedá prst a varuje: Nezasahuj!, zatímco druhá říká: Musíš zasáhnout!?
Znám dospělé, kteří se „rozešli“ se svými rodiči, neboť tito na ně tak tlačili, že se to nedalo vydržet. Kteří v odporu k rodičům dokonce odešli ze školy, jež je jinak bavila. Znám ale i dospělé, kteří svým rodičům hořce vyčítají, že jim nedali hranice, které by je ochránily, a že je nepřidrželi ve škole, jež je nebavila.
- „Kdyby se o mě rodiče víc zajímali, nenechali by mě chodit za školu, řešili by to. Mohla jsem teď mít aspoň výuční list. Moc mi chybí, že nic nemám a s dětmi si těžko něco dodělám,“ lituje klientka azylového domu pro matky s dětmi.
- „Já jsem tenkrát hrozně potřebovala, aby mi to táta zakázal. Sama jsem se nedokázala tlaku kamarádů postavit,“ vzpomíná klientka, která utrpěla vážný úraz, když jela v patnácti opilá na kole z diskotéky.
- „Vůbec nechápu, že mě tam naši nechali jít. To jim na mně nezáleželo?!“ diví se po letech jiná dospělá žena, jež v podobném věku v podobném prostředí zažila sexuální napadení.
Správná volba, ke které pravdě se v té které situaci přiklonit, kdy na děti tlačit, a kdy to nechat na nich, je rodičovským uměním, jež je obtížně popsatelné v příručkách; řadě rodičů nicméně napoví jejich intuice, jejich emoce, znalost dítěte a vcítění se do něj. Případně hlubší rozhovor na dané téma.
Notebook 14 hodin denně
Některé děti dnes mají pocit, že jediné, co jim zůstalo, je elektronika. Nevím, zda se přesně toto týká i vašich dětí, ale v rodinách těch, kteří mě nyní vyhledávají, je toto zdaleka nejčastějším problémem. Jsou děti, které ponechány samy sobě tráví celé dny ve společnosti tabletu, mobilu či počítače, dokonce si před obrazovku nosí i jídlo a vzdalují se pouze na záchod.
To samozřejmě výrazně škodí jejich fyzickému i psychickému zdraví. Když ovšem rodiče chtějí potomkovi šidítko s líbivými obrázky odebrat, narážejí na silný odpor. V následujícím textu se zaměřím právě na omezování elektronických médií v dnešních rodinách, neboť se obávám, že za deset patnáct let budeme právě v tomto ohledu slýchat stesky podobné výše uvedeným.
Rodičům mladších dětí lze poradit, aby je neodkládali k televizi či tabletu toliko za účelem zabavení. Děti si na to totiž velmi lehce zvyknou a pak to samy vyžadují.
Další rada zní: buďme opatrní při darování elektronických zařízení dětem a nespěchejme s tím. Šesti‑ či osmileté dítě opravdu nepotřebuje vlastnit tablet, notebook či telefon. Na on‑line hodiny mu můžeme zapůjčit své, rodinné či školní zařízení. A pokud už chceme zařízení darovat, proberme s dítětem, co to znamená. Yalda Uhls, Američanka zabývající se vlivem technologií na děti a autorka knihy Mediální mámy a digitální tátové, například doporučuje při darování mobilu či počítače sepsat s dítětem smlouvu, v níž bude specifikován účel a podmínky užívání.
Všem rodičům pak lze doporučit:
- Dbejme o rodinnou kulturu. Pokud sami svůj volný čas prosedíme za počítačem, těžko tomu budeme odnaučovat své děti.
- Dbejme o rodinnou atmosféru. Studie potvrzují, že tendenci mizet do virtuálního světa mají více děti z rodin, kde se rodiče hádají, kde je takzvaně dusno.
- Nebojme se negativních emocí dětí. To je velmi častý důvod, proč rodiče své ‑náctileté ve společnosti elektroniky nechávají. Proč to dělají, trefně vyjadřují slova mámy jedenáctileté dívky: „Když se teď naše dcera dostala do puberty, začínám chápat, proč přátelé nechávají své děti vysedávat před obrazovkami. Ona je totiž pořád kvůli něčemu zpruzelá, nic ji nebaví a dává to velmi okatě najevo. Od rána po nás po všech štěká, mladší brácha se ségrou kolem ní nesmějí ani projít. A pak se usadí s telefonem a najednou je doma klid.“
- Stanovme pravidla. Pokud jsou pravidla jasně daná a i námi dospělými dodržovaná, malé děti je přijmou a dlouho nerozporují. Pravidla, která se hodí směrem k elektronickým zařízením, jsou například: žádná elektronika u jídla, žádná elektronika po hodině H. V pravidlech by dále měly být i domácí práce (všichni se podílejí) a zásady péče o zdraví: s menšími dětmi chodíme ven, vedeme je k pohybovým aktivitám. Starší děti ať si zvolí, s kým a kam půjdou ven, jakému pohybu a kdy se budou věnovat. Čím je dítě starší, tím více volnosti samozřejmě má. Nicméně i u dospělého dítěte bych odmítala sloužit coby kuchařka, pradlena, sponzor a uklízečka, zatímco se potomek válí na gauči s mobilem či vysedává celý den za počítačem.
V pravidlech může být zakotveno též (časově omezené) právo na užívání elektroniky. V dnešní době by nebylo fér dospívajícímu zcela zakázat pobyt na internetu, a pokud máte doma dítě závislé, bála bych se i náhlého velmi striktního omezení, neboť zoufalé děti se mohou uchýlit k zoufalým činům. Můžete on‑line zábavu podmínit kvalitně vykonanou školní i domácí prací, pobytem venku nebo čím uznáte za vhodné, určitý čas by však potomkovi zbýt měl.
Dále též doporučuji brát v potaz, jakou aktivitou se dítě na počítači zabývá. Pokud něco tvoří, něco se učí či komunikuje s vrstevníky, byla bych výrazně tolerantnější, než když se věnuje jednoduché zábavě typu sjíždění videí. Samostatnou otázkou je hraní her. Jsou hry vtipné a kreativní, podporující strategické a logické myšlení, děti se při nich mohou učit anglicky a tak dále.
Nicméně zároveň je zde silný potenciál vzniku závislosti a nezdravého pohlcení dítěte. Zejména on‑lineovky, které se hrají v reálném čase, mají potenciál hráče pohltit, neboť protihráči on‑line svět mění i v době, kdy není připojen, takže chce‑li být hráč co nejlepší, potřebuje být on‑line co nejvíce. Zde je třeba opravdu zvážit, zda danou hru pořídit/povolit.
Nuda jako přechodový stav
Děti bez elektroniky se často okatě nudí, jsou protivné. Nicméně pokud se tím nenecháme vyvést z míry, často z nudy vzklíčí zajímavé kreativní nápady, ba dokonce nové koníčky. A tady můžeme děti podpořit. Někdy se též podaří děti motivovat tím, že sami něco děláme, že je přizveme ke svým koníčkům.
Možná byste mohli zkusit oprášit nějaké své hobby, kterému jste se dříve věnovali, a pak už na ně nebyl čas? Nebo jste po něčem toužili, a nikdy se k tomu nedostali? My rodiče toho máme dnes nad hlavu – kromě práce abychom ještě celodenně pečovali o své potomky. Nicméně i nám řada aktivit odpadla a k jiným (modelaření, chovatelství, trampování atd.) můžeme své děti přizvat.
Přeji vám, ať se daří a zažíváte se svými dětmi mnoho hezkých chvil,
Pavla Koucká
