Zajímá mě, jak poznat, kdy ještě stojí za to vyhrnout si rukávy a dát se znovu do práce na vztahu, a kdy už nemá cenu se snažit a je lepší to pustit.
Alice, 28 let
Názor odborníka
V terapii se na vztah díváme jako na zrcadlo. Obrazně řečeno, jakým způsobem se sebou necháme zacházet partnera, tak my sami se sebou zacházíme vnitřně. Pokud se vám nelíbí něco, co vám partner dělá, stojí za to prozkoumat, jestli sami k sobě v určitých situacích nepřistupujete stejně. Například když vás partner ponižuje, zda vy sami se nechováte v určitých situacích poníženě. Když vás obviňuje, jestli si vy sami nejste tím nejpřísnějším kritikem. Partnerství má moc vyjevit na povrch věci, které už existují uvnitř nás.
Pokud se tedy ptáme, zda má smysl za vztah ještě bojovat, můžeme ze všeho nejdříve položit otázku sami sobě, co nám o nás náš vztah zrcadlí. Jak mohu chtít po partnerovi, aby o mě projevil zájem, když já sama o sebe zájem neprojevuji? Jak mohu chtít, aby mi partner dával najevo lásku, když se sama k sobě nechovám láskyplně? Například neodpočívám, tlačím se do výkonu, nutím se do věcí, které dělat nechci, potlačuji svoje potřeby, nevyjadřuji jasně svoje pocity, i když je vyjadřovat potřebuji, a podobně.
Nezdravé vzorce
Na vztah musí být oba. To je u fungujícího vztahu úleva, v opačném případě zátěž. Partnerství je hned po rodičích nejbližší vztah. Právě kvůli tomu se v partnerském vztahu často odehrávají nezdravé vzorce přenesené z původní rodiny. Opakujeme si tam vše, co jsme takzvaně nedohráli s našimi rodiči. Pokud jsme od rodičů nezískali pocit docenění, je pravděpodobné, že budeme chtít ocenění od partnera. Přenesený vzorec se může projevovat tak, že si nevědomě přitáhneme partnera, který nás třeba kritizuje podobným způsobem, jaký známe z původní rodiny.
Jak má vypadat zdravý vztah? Přináší pocit bezpečí, přijetí. Dává nám podporu, důležitost a vzájemný zájem. Pokud jste něco z toho nezažívali se svým rodičem a následkem toho vzniklo vnitřní zranění, může se stát, že si nevědomě přitáhnete partnerský vztah, ve kterém se vám toto zranění bude opakovat. Máte se naučit novou reakci, něco si uvědomit. Tím, že změníte svou reakci na toto zranění, změní se i chování vašeho partnera k vám.
Klasický chybný vzorec vypadá například takto: partner nevyjadřuje dostatečný zájem, což vyvolá u partnerky ještě větší snahu a ponižování se. To však vede k většímu oddálení partnera a ještě většímu zranění. Nová reakce vypadá třeba tak, že se partnerka v takových chvílích zajímá více o sebe, věnuje se svému životu a právě to může naopak zájem o ni vyvolat u partnera.
Protiklady se přitahují
V praxi zažíváme jednak vztahy, kde jsou si partneři podobní a v souladu. Tyto vztahy nebývají komplikované. Mnohem častější je však model „zámek a klíč“. Partneři do sebe vzájemně zapadají, ale zároveň se chovají protikladně. Například když jeden z partnerů je příliš zodpovědný a druhý se chová často nezodpovědně. Takový vztah může být na začátku lákavý právě pro pocit doplnění se. Za nějakou dobu však rozdílnost začne dělat potíže.
Úkolem komplementárního vztahu je naučit se a odkoukat částečně chování svého protějšku. Příliš zodpovědná partnerka by se třeba od svého partnera měla naučit více se uvolnit a chovat se spontánně, ne však úplně nezodpovědně. Nezodpovědný partner by si měl zachovat část svého uvolněného a spontánního chování, ale také se naučit v určitých situacích chovat více zodpovědně. V praxi to bohužel často partneři takto neaplikují. Spíš hájí svoji roli a partnera považují za protivníka. Snaží se druhému dokázat, že oni mají pravdu, jsou lepší. To vede často partnerství do záhuby. Další vztah se však může opakovat se stejným vzorcem, pokud není vyléčený.
Při hledání odpovědi na otázku, jestli má vztah ještě smysl, si můžeme také vyzkoušet partnerovu aktivitu. Pokud jsme my ti, kdo se snaží, můžeme zkusit na chvíli se vypnout, jestli partner takzvaně převezme pádla a bude společnou loď vztahu tentokrát vést nějakou dobu on. Nebo nechá pádla být a vztah tak zůstává na místě. Nemůžeme celý život pádlovat sami.
Dalším důležitým tématem je sebereflexe: nakolik je každý sám ochoten jít do sebereflexe, nakolik jsme ochotni se dotýkat ve vztahu hloubky. Když přijdeme k partnerovi s tím, že bychom chtěli otevřeně mluvit o tom, jak se ve vztahu cítíme a co potřebujeme, je partner ochotný tomu naslouchat, a dokonce dělat potřebné kroky? Pokud je dlouhodobě uzavřený a jde pouze do obrany nebo útoku, nikam to většinou nevede.
Jestliže se ve vztahu dostaneme až k pocitu fyzického odporu k partnerovi, je to často konečná. Zejména pokud již na začátku máme pocit, že nás partner fyzicky nepřitahuje, je to základní mezník do vztahu ani nevstupovat. Lidé se sami sebe někdy snaží oklamat tím, že si nechtějí připadat povrchní, když řeší fyzickou stránku. Ale fyzická stránka je stejně důležitá jako psychická. A opačně: pokud nás partner přitahuje, ale je s ním nesnesitelné žití, je to stejně důležité jako fyzická část.
