Je mi šestatřicet, tátovi šedesát. Žádná návštěva neproběhne v klidu, i když bychom asi oba chtěli. Vždycky se chytneme. Mámu to trápí, moji manželku taky, tátovo chování nesnáší. I když se snažím, nejsem schopen se hádkám s otcem vyhnout. Žiju pěkný život, ale táta pokaždé nad něčím znechuceně kroutí hlavou, ať jde o změnu mého zaměstnání (polepšil jsem si) nebo o výchovu dětí. Všechno špatně. Vždycky mě to rozzuří. Přitom táta nebyl rozhodně ideální otec, nemá mi co radit. Několikrát rodinu opustil, má nemanželské dítě. Mám si ho víc držet od těla? Přiznám se, že si mnohokrát říkám, že by bylo nejlepší kontakty úplně ukončit. Nebo je tenhle stav normální a mám pracovat na tom, abych při dalším setkání nevybuchl? Ale jak?
Dušan
Názor odborníka
Tohle je veliké téma – OTEC a SYN a jejich cesta od sebe, k sobě, spolu… Že se ženy umí trápit tím, jak muži – často velmi vytrvale, někdy až zarputile, více či méně dynamicky – dokáží dojednávat a diskutovat o tom, jak dělat to či ono, to je také dosti častým dokreslením takových příběhů.
Váš otec je sám
Váš otec udělal (dokázal) během svého života mnohé, je s podivem, že, když se ho snažíte přiblížit, vybíráte pro ilustraci jen takové jeho činy, které se mu buď tak úplně nezdařily nebo – což by bylo ještě povážlivější – takové otcovy činy, jimž pramálo rozumíte, možná tak pramálo, jako pramálo víte o tom, co a jak ho vedlo jeho životem.
Z vašeho popisu na mne dýchla rozhořčenost nad tátovými počiny, ať již těmi historickými, tak i těmi současnými. Říkám si, jak je asi člověku, který žije tak sám (byť ve společenství, obklopený rodinou), jako váš otec. Jeho jednání všichni kolem posuzují a hodnotí a málokdo se zajímá o to, co vlastně cítí, co si myslí o světě a o vás, o svých blízkých, z jakých životních zkušeností (a že jich ve svých šedesáti letech má, mohl by vyprávět) vychází, když říká to či ono. Zajímá to někoho? Zajímá ON ještě někoho?
Zdá se mi, že má pro vás, jakožto svého syna, hodně intimních chlapských sdělení, jen mám trochu starost, zda se k nim pro všelijaké malicherné roztržky společně někdy dostanete.
Mluvte spolu
Možná byste si tátovi o jeho odkaz uměl říct. Nebude to snadné a budete muset i vy použít zase svoji osobní a životní zkušenost, abyste objevil způsob, jak to udělat, jak překročit lety zajeté cesty vašich dosavadních komunikačních obyčejů, které vás oba tak často stavěly spíše proti sobě nežli sobě – jako muž muži – bok po boku.
Co máte společné? Za čím společně s otcem jdete – byť po cestách o jednu generaci vzdálených? Přemýšlejte, myslím, že máte nad čím. A mluvte s ním a zajímejte se o něho tak, abyste později nemusel litovat toho, že jste si to, co jste potřeboval, nestihli říct. A až se potkáte, až spolu dokážete, to, co jste spolu dokázat chtěli, napište mi o tom. Těším se, bude to veliké. Neříkám světové, říkám jen veliké. Pro vás, možná pro vás oba.
Držím Vám palce a říkám vám tak, jak říkává v podobných situacích můj táta: Posertěpes, ty to zvládneš!
