„Dobrý vztah poznám tak, že budu jen šťastná.“ „Musím cítit zamilovanost.“ Nebo naopak: „Druhému nesmím ustupovat.“ „Člověk přestane být sám sebou a po delší době skončí nešťastný…“ Vztahové vzorce. Myšlenkové stereotypy, které nám mohou znepříjemnit seznamování nebo nás držet zpět od opravdového závazku. Někdy se kvůli nim můžeme hádat a navzájem se vzdalovat. Zkrátka někdy nám naše mysl vztahy vůbec neulehčuje. Jako například Petře: tolik se po ošklivém rozvodu bojí dalšího zranění, že si málem nechala protéct mezi prsty šanci na novou lásku. Jaká skrytá přesvědčení ovlivňují vaše partnerské vztahy?

Dle psychologů se partnerský či manželský vztah vyznačuje čtyřmi dimenzemi: vzájemná závislost, závazek, intimita a důvěra. Každá z těchto dimenzí může být na jiné úrovni. Některá může být poškozená, potlačená či naopak velmi intenzivní a zesílená. Nicméně velmi záleží na tom, jak my sami k těmto dimenzím přistupujeme.

Za jak důležitou považujeme například důvěru? Jak se díváme na nevěru? Jak příjemná je nám představa závazku vůči druhému? Záleží zkrátka na naší představě, jak má správný vztah vypadat, protože na základě této představy vnímáme (a mnohdy i hodnotíme) svého partnera a rozhodujeme se, jak se ve vztahu my sami budeme chovat.

Vztahy nám přinášejí štěstí, dokážou v nás probouzet náš potenciál. Partner důvěřuje v naše schopnosti a my cítíme, že s ním dokážeme cokoliv. Jsme šťastní. A mnohdy toto štěstí připisujeme svému protějšku. Bez něj bych nebyla tam, kde jsem. Bez ní bych nebyl šťastný. Pro danou chvíli se opravdu můžeme cítit jako na obláčku. Po svém boku máme někoho, ke komu vzhlížíme, respektujeme ho a hltáme každé jeho slovo.

Někdy nás ale ve vztahu mohou provázet i myšlenky typu: Jakmile to začne být vážné, je lepší utéct. Dokud mě ten druhý odmítá, jsem zamilovaná až po uši, ale jakmile mě chce taky, můj zájem opadne. Nechci dopadnout jako všichni chlapi, kteří se pomalu bojí jít s kamarády na fotbal… a mnoho dalších pevně zakotvených myšlenkových vzorců, které si neseme z minulých vztahů, z naší rodiny nebo ze školních let. Jsou uložené hluboko v mysli a často nemají vůbec nic společného s člověkem, kterého máme po svém boku.

Tyto myšlenky a přesvědčení se netýkají situace, ve které jsme. Přesto enormním způsobem dokážou ovlivňovat náš současný stav. Naše přesvědčení, že takhle to funguje. Takové jsou zkrátka vztahy (chlapi, ženské). Tuto zkušenost máme. A pokud se v té chvíli nezastavíme a sami sebe se nezeptáme Opravdu je to tak?, je možné, že budeme stále dokola opakovat stejné chyby. Chyby, za které mohou naše stereotypní vzorce.

Přesvědčení, která mají pramálo společného s realitou, přesto nás ovlivňují. Přesto nám „pomáhají“ vybrat partnera. A někdy si s hrůzou uvědomíme, že už je to třetí vztah, který má podobný scénář. Zase se stalo to samé. Zase přišel konec a jsme opět na začátku. Stejné chyby, stejné myšlenky, stejní partneři. Možná je ale na čase zkusit to jinak.

• Jak o vztazích přemýšlíte vy?
• Co je podle vás ve vztahu důležité?
• Může být dlouhodobé partnerství šťastné?
• Pokud ano, díky čemu?
• Jak by se měli k sobě partneři navzájem chovat?
• Co by spolu měli sdílet?
• Jak očekáváte, že se k vám bude partner chovat?
• Jaké to bude na začátku vztahu a na jeho konci?
• Dá se spokojenost udržet?
• A kde se tyto myšlenky a přesvědčení, které o vztazích máte, vzaly?

Naše vnitřní přesvědčení jsou silná. Tak silná, že nejednomu člověku vztahy znepříjemňují.

Strach ze zranění

Petra se rozvedla po dvanáctiletém manželství. Doteď nemůže uvěřit, že je to realita. Nikdy by nepomyslela, že se to bude týkat právě jí. Střídavá péče, prázdná postel, hádky, výčitky, ukřivděnost. Manželství ji ničilo už dlouho. Odnesla si plno šrámů. Po rozvodu byla rok a půl sama a teď začíná znova. V práci potkala zajímavého kolegu, byli spolu třikrát na večeři a teď i na celodenním výletě.

Petra chodí na psychologické konzultace již od rozvodu. Bylo to pro ni jedno z nejtěžších období. Začínala se cítit dobře, sama sebou. Začala objevovat, co má v životě ráda, činnosti, které ji baví. Začala se potkávat se s kamarádkami, které dlouho neviděla. Od rozvodu měla poprvé pocit, že se dokáže radovat, těšit se a konečně prožívá něco hezkého. A pak potkala Davida.

Když ji pozval na večeři, byla polichocená, že se někomu líbí. Nic od toho nečekala. David byl sympaťák a dobře se jim povídalo. Po dalších dvou večeřích začala cítit, že se jí opravdu líbí. A po celodenním výletě si připadala jako zamilovaná školačka. Nemohla na něj přestat myslet. Jenže Petra nepřišla na další konzultaci štěstím bez sebe. V podstatě ji celou probrečela. Nemohla proud slz zastavit a první věta, kterou byla schopná vyslovit, zněla: Já mám hrozný strach.

Petru v tu chvíli dohnalo vše, co si nesla v hlavě. Přesvědčení, myšlenky, strachy, které se posbíraly z minulých zkušeností. Zvláště z období manželství. Po krásném dni jí naskočila celá historie, která ji vtáhla do minulosti. Přestala vnímat Davida. Přestala vnímat současnost a v hlavě jí běželo jen to, co všechno se stane. Jaké zranění si zase odnese. Dokonce byla na sebe i naštvaná, že si dovolila mít Davida ráda.

Petra byla zmítaná všemi emocemi, které se pojily k předchozímu manželství, a nejen to. V průběhu konzultací si uvědomila, že její vztahy byly až doposud velmi podobné těm matčiným. Zprvu velká láska, která postupně vyprchala. Nezbylo však ani přátelství, ani respekt. V posledních letech byla jen služka, která si moc vlídných slov nezasloužila. Ani ona těmi nevlídnými později nešetřila. Hádky byly intenzivní a bolestivé. Už by to však nikdy nechtěla.

Jak má ale teď poznat, že je něco jinak? Jak má zabránit tomu, aby se s Davidem stalo to samé, co s předchozími partnery?

První krok už Petra udělala. Tím bylo uvědomit si, jaké vztahy doposud měla. V čem byly podobné. V čem se partneři projevovali stejně. Je David tentokrát něčím odlišný? Pokud ano, v čem? Před vztahem s manželem na žádná psychologická sezení nedocházela. Zkrátka se seznamovala tak, jak jí to přišlo nejsnazší. Vždy ji okouzlil muž, který byl dominantní, věděl, co chtěl, a nebál se prosadit vlastní přání. To se ale po čase otočilo proti ní.

Bývalého manžela na začátku jejich vztahu bláznivě milovala. Každé přání či požadavek mu předem splnila. Chtěla ho dělat šťastným. Po čase ale viděla, že naopak to nefunguje. Byl to dominantní sobec, který měl v mysli hlavně své pohodlí. Petra se musela přizpůsobit. Na jejích přáních nezáleželo. Prvních několik let to ale neviděla. Několik let! Sama nemohla uvěřit tomu, jak dlouho mohla být tak zaslepená. A teď se bojí, že ani tentokrát nevidí skutečnost.

Zpátky do reality

Pokud se na nás řítí vlna myšlenek, která přináší vzpomínky na vztahy předchozí, je dobré, když nezačneme hned zběsile utíkat. Jen chvilku zůstat stát a pozorovat, co vlna opravdu přináší a zda je opravdu tak velká, jak se na první pohled (pocit) zdá:

• Co z toho je náš strach z minulosti?
• Co z toho hrozí opravdu teď?
• Čím je současná situace odlišná?
• Jaké emoce se mi díky těmto myšlenkám spouští?
• Jaké myšlenky by emoce dokázaly naopak zklidnit?

Petra po chvíli byla schopná vidět, že vřelé emoce, které k Davidovi pocítila, spustily děsivou myšlenkovou bouři. On mě zase opustí. Dopadne to stejně jako manželství. Po čase se budeme jen hádat. Doma bych ho nesnesla. Všichni chlapi (přeloženo: její bývalí partneři) chtějí jen služku, která vaří, uklízí a dělá vše, na co pomyslí. Zase mě podvede. Zraní mě a ublíží mi.

Zároveň v sobě měla velký zmatek, protože s Davidem toužila trávit více času. A cítila se na něm emočně závislá. A právě tato závislost na druhém, to, že někdo má její štěstí ve svých rukou, jí nahnalo šílený strach a spustilo silnou úzkost.

Jakmile Petra začala přemýšlet více o realitě, o tom, co se děje teď, některé strachy ji opustily. Není to skutečnost. Jsou to jen myšlenky, které jí naskočí automaticky. Nemusí je poslouchat. Může se na ně podívat, nechat je projít hlavou a nereagovat na ně.

Naše mysl nám neustále předhazuje vzpomínky, myšlenky, přesvědčení a mnoho z nich je automatických. Pokud by Petra poslouchala ty nejintenzivnější a nejhlasitější, s Davidem by vztah ukončila. Až tak moc ji strach z opakování stejného scénáře vyděsil. Tak zraněná byla.

Vidím svoje vzorce. A co dál?

Poté, co si Petra sepsala všechny své myšlenky ohledně současného vztahu, které ji napadaly, měla možnost se na ně podívat s odstupem. Nereagovala na ně s tak silnou emoční reakcí, jako když ji napadaly následující den po společném výletě. Petře se podařilo jen pozorovat myšlenkovou vlnu, která ubírala na intenzitě.

S odstupem času, s úbytkem intenzivních emocí a úzkosti začala vidět i jiné možnosti, jak postupovat dál. Vše si probrala při konzultacích nahlas. Jakýkoliv další postup ji napadl – od možného skončení vztahu až po pokračování v randění bez toho, aby o svém strachu s Davidem mluvila.

Sama si nakonec vybrala scénář, že Davidovi chce o svém strachu povědět. Chce co nejvíce věcí udělat jinak než dříve. Chce s ním sdílet svoje obavy. Uvědomila si, že je pro ni velice důležitá i jeho reakce. Bude mít pochopení, nebo ji odsoudí? Bude jí naslouchat, nebo ji po pár větách odbude, že řeší hlouposti, jako to dělali její předchozí partneři? Nabídne jí bezpečnou náruč? Bude si vážit její důvěry?

Petra si potřebuje ověřit, že její partner je tentokrát jiný. Ví, že na základě několika schůzek to nezjistí, ale nechce dělat závěry ani radikální rozhodnutí, aniž by to zkusila. Potřebuje poznat, koho má vedle sebe. Bez ohledu na to, co jí její mysl a zkušenosti nabídly automaticky.

Velmi důležitá myšlenka, která Petře přinesla úlevu, byla ta, že tentokrát je i ona jiná. Má další zkušenost (byť v mnoha ohledech velmi nepříjemnou), která ji posunula dál. Teď si velmi jasně uvědomuje, co už ve vztahu nikdy nechce zažít. A nechce, aby zdrojem jejího životního štěstí byl pouze partner, kterého vedle sebe bude mít.

Petra se od rozvodu naučila být šťastná. Začala objevovat své zájmy a koníčky. K tomu, aby byla uvnitř spokojená, nepotřebovala nikoho. Samozřejmě bylo moc hezké s Davidem prožít celý den nebo jít na večeři a povídat si. Ale už to není její jediný zdroj štěstí jako dřív. Ona sama dokázala být spokojená. Ona sama dokázala najít zdroje, ze kterých čerpala. Nebyl to druhý člověk, byla to Petra. Spokojenost a klid nacházela v sobě.

Nepotřebuje životního partnera k tomu, aby dokázala žít plnohodnotný a spokojený život. Určitě potřebuje mít okolo sebe blízké lidi, ale dokud nebude mít někoho, s kým by opravdu chtěla žít, komu by mohla věřit, kdo by k ní byl vlídný, hodný a respektoval ji, raději bude sama. Petra teď ví, že její hodnota nezáleží na tom, jestli je v partnerství, či nikoliv.

Všem čtenářům, kteří chápou, čím si Petra prošla a prochází, jelikož sami zažívají něco obdobného, moc přeji, aby je nesemlela první (mnohdy velmi intenzivní) vlna myšlenek. Naše emoce umí snadno převzít otěže rozhodování a chování. Dokážou nás nasměrovat na cestu, kam jsme původně vůbec nezamýšleli jít.

Uvědomění, že myšlenka není vždy realita a že můžeme počkat, co nám vztah opravdu přinese, může přinést úlevu. Stejně tak prožitek, že my sami můžeme být šťastní a spokojení a náš partner není ten, kdo rozhoduje o tom, jak bude vypadat náš život.

Čím více se otevřeme přítomnosti, čím více dokážeme opravdu opustit minulé vztahy a žít vztahem přítomným, tím větší úlevu můžeme prožít. Někteří se obávají závazku právě kvůli všem „omezením“, o kterých jsou nevývratně přesvědčeni, že přijdou. Jestliže se ale někdo po přečtení článku začne ptát sám sebe Jaký scénář se mi ve vztazích opakuje? Jaké myšlenky mě často provází? Jaké emoce ve vztahu zažívám? Odkud to pochází? Jaké typy partnerů si vybírám a co je pro ně typické? A nešlo by to příště udělat jinak?, možná objeví novou cestu k vřelému, intimnímu a spokojenému vztahu.

Teď už to nemusí být stejně. Teď to nemusí skončit rozchodem. Teď závazek zvládnu. Možná stačí změnit drobnost. A někdy stačí jen připustit, že ne každá myšlenka je realitou. Možná, že tentokrát to vyjde. Zkuste se nechat unést přítomností, třeba vás protějšek překvapí a vše může být jinak, než jste původně mysleli.