Když se manžel napije, mám k němu odpor: Můžete se toho pocitu vzdát?

3. 4. 2013

Dobrý den.

Žijeme s manželem druhý rok v relativně šťastném manželství. Muž je narozdíl ode mne velice přátelský a vyhledává společnost. Přijme pozvání na každé posezení v hospodě, nejlépe jde „na jedno“ po fotbale, na fotbal, oslavy nebo jen tak na povídání…

Můj odpor k alkoholu je velký. Otec celý život požíval a čekáním na něj, až se vrátí z pivka, rostla nedůvěra a také hádky. Sama skoro nepiju a v přítomnosti opilých lidí jsem nervózní. Manžel můj vztah zná. Domluvili jsme se na určitých pravidlech: hospoda maximálně dvakrát týdně a pánské víkendovky třikrát ročně.

Můj problém je ale ten, že jakmile se napije (stačí jedno pivo), mám k němu odpor. Nejen že jsem úzkostná, když je v hospodě. Taky neusnu, dokud nepřijde, abych se přesvědčila, že není „pod obraz“.

Ale když dorazí, mám nutkavé myšlenky na rozvod, ačkoli vím, že se nic mimořádného nestalo. Většinou se na to téma pohádáme. On usne a já si vezmu prášek na spaní, abych neprobrečela noc.

Z jeho slov žádná žena není tak netolerantní jako já. Několikrát mě poslal na psychiatrii (minimálně pro prášky na uklidnění). Vím, že problém s alkoholem mám já a že on není ochoten se alkoholu, což je víceméně hlavně společenská věc, vzdát.

Zároveň ale nechci být ta semetrika, co čeká s válečkem v ruce, až se vysmátý muž vrátí z hospody.

Jiné problémy ve vztahu nemáme. Co s tím?

Chandu

Názor odborníka


Vážená Chandu,

musím se přiznat, že reakce na tento dotaz se mi opravdu nepíše lehce. Spousta vašich slov se mnou celkem výrazně zahýbala a téměř o každé větě, kterou jste napsala, by se dalo dlouze přemítat. Hned z druhé věty se zdá, jako byste se nepovažovala za přátelskou, ve třetím odstavci popisujete úzkosti a odpor k manželovi, dále zmiňujete “nutkavé myšlenky na rozvod”. Přitom začátek i konec vašeho dopisu je poměrně bezproblémový: “žijeme v relativně šťastném manželství” a “jiné problémy ve vztahu nemáme”.

Takže tedy, co s tím? To je vaše otázka, kterou já ale nezodpovím. Na každou vaši větu mě napadá tisíc otázek, a přitom mě zajímá, jak se asi tváříte, když něco takového říkáte, a jak by se tvářil váš manžel, kdyby byl u toho, když to říkáte. Vyhnu se tedy otázce, co s tím, a podělím se s vámi o tři postřehy:

  1. Není mi jasné, co je odpor k alkoholu a co je odpor k manželovi, co se za tím skrývá, jak se ten odpor projevuje, co s vámi dělá, a jak ty dva odpory spolu souvisí.

  2.  To, co píšete, ve mně budí dojem, že se cítíte bezmocná vůči svým pocitům. Na jednu stranu (racionálně) rozumíte tomu, že alkohol je společenská věc a nacházíte spojení se vztahem k vašemu otci a jeho pití, a na stranu druhou píšete o odporu a nutkavých myšlenkách. Jakoby odpor, o kterém píšete, byl něco, čeho není možné se vzdát…

  3. Líbí se mi věta “problém s alkoholem mám já”; říkal jsem si, že je to jako kdyby se ve vašem vztahu objevil ještě někdo třetí – “alkohol” – koho vy nesnášíte a manžel jej má příležitostně rád. Vy byste ho nejraději vypudila, vyhnala, ale manžel s ním občas vychází velice přátelsky.

Nicméně, myslím si, že na tohle je internet krátký. Moje doporučení zní zkusit psychoterapii, ideálně rodinnou či párovou terapii.

Občas probrečíte celou noc, berete prášky na spaní, manžel vás posílá na psychiatrii. Proč nezkusit nefarmakologickou formu pomoci? Můžete jít za terapeutem sama, můžete i s manželem, a terapeut se pak může stát dalším členem vašeho vztahu členem, ke kterému třeba nebudete mít vzájemně tak diametrálně odlišný vztah jako k alkoholu.

Ať se da

ř

í, Pavel

Pavel Nepustil

Psycholog, terapeut a sociální pracovník

nepustil.narativ.cz

0 Otevřít diskuzi

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte aktivní předplatné, můžete našim odborníkům poslat svůj dotaz.