Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Kolegyně mi krade identitu: Nehledejte viníka, změňte svou reakci.

22. 8. 2014

Dobrý den,

vím, že asi nejsem jediná, kdo má problém v práci. Přesto bych vás chtěla moc požádat o radu.

Pracuji v kanceláři spolu s dalšími dvěmi kolegyněmi. Asi před rokem k nám nastoupila dívka stejného věku a podobného vzdělání (absolventka VŠ) jako já. Bohužel se ukázalo, že slečna je bez praxe a vyklubala se z ní těžká introvertka, která nezvládá základní vzorce chování (požádat o radu, poděkovat, pozdravit, schází oční kontakt atd.).Navíc pomalu chápe, má problémy s vyjadřováním…

Ze začátku jsem se snažila ji rozmluvit, vtipkovala jsem, ona se však ani nezasmála. Místo normálního rozhovoru jsem vždy dostala buď jednoslovnou odpověď, nebo mlčení. Její zaučení bylo pro mě velice psychicky náročné, téměř jsem nespala. Navíc dělá všechno stejně jako já: Mluví s lidmi stejně jako já, začala se podobně oblékat. Já jí věnuji spoustu své energie a ona mi ji nevrací zpět. V rozhovoru mě buď uráží, hloupě se vychloubá nebo jen opakuje to, co jsem v minulosti říkala já. Přijde mi, že krade moji identitu…

Asi půl roku po jejím nástupu mi byla zjištěna chronická porucha imunitního systému, cítím se velmi unavená a práce je pro mě spíš utrpením než radostí. Dřív jsem se do práce těšila, teď to tam jdu přetrpět. Už se nesměju, klesá moje motivace. Naopak ona je po mém vzoru ochotná a sklízí úspěch navzdory své neschopnosti. Nikdy jsem neměla problém vyjít s lidmi. Výpověď dávat nechci. Můžete mi prosím poradit, jak s takovýmto člověkem navázat vztah? Děkuji.

Iva

Názor odborníka


Dobrý den Ivo,

jako první věc vás chci ocenit především za vaši upřímnost – ta je vždy důležitým předpokladem skutečné změny. Rozumím tomu, že se vaše situace v práci změnila a že je to pro vás velice nepříjemné. Otázka zní – co s tím.

Z přečtení vašeho krátkého dopisu mám několik postřehů; dovolte, abych byl upřímný také já:

  1. Čtenář dopisu získává pocit, že za vše může vaše kolegyně. Netvrdím, že je to váš názor, ale při čtení dopisu mám tento dojem.

  2. V popisu vaší kolegyně jsou patrné rozpory: je těžká introvertka, která nedokáže navázat oční kontakt x v rozhovoru mě uráží, vychloubá se… nezvládá základní vzorce chování x ona je po mém vzoru ochotná.

Nehledejte viníka

Obojí je pro mě signálem, že se příliš soustředíte na svou kolegyni, a příliš málo na sebe. Za naše vztahové problémy jsou vždy zodpovědní oba v páru. Krize nebo konflikt není nikdy “způsoben” pouze jednou stranou. Přiznáváte si i vy svůj podíl na této situaci? To je první, velice obtížný krok k její nápravě. Ptejte se:

Co jste vy udělala špatně?

Jak jste vy přispěla k vzájemnému neporozumění?

V čem kolegyni křivdíte?

V čem je možná kolegyně lepší než vy (a nechcete si to přiznat, byť je naprosto přirozené, že každý člověk je v něčem lepší než já)

V čem je kolegyně stejná jako vy? (Často nás irituje paradoxně právě spíše podobnost některým naším vlastnostem, než odlišnost druhých.) A podobně.

Teprve po upřímném odpovězení podobných otázek se můžete zamyslet nad tím, jak takový vztah změnit.

Vůbec zde nehovořím o obviňování. Nejméně užitečnou činností, kterou při svých vztahových problémech činíme všichni, je snaha hledat viníka. Neuvědomujeme si, že nejsme soudci, kteří mají vynést objektivní rozsudek, ale jsme účastníci sporu, který chceme vyřešit.

Budete možná překvapená, ale jednou z nejtěžších fází v terapii takovýchto konfliktů je přesvědčit klienta, že hledání viníka je neužitečné a zbytečné. Při každé mé otázce na to, zda i klient sám nějak nepřispívá problému, se někteří z nich ohrazují: Ale já za to přece nemohu, nejsem viník. Trvá velice dlouho, než pochopí, že pro změnu, vyřešení konfliktu, je otázka “viníka” naprosto zbytečná – a zaměření na ni naopak vyřešení konfliktu brání.

Je úplně jedno, jestli je váš podíl viny 20% a protivníka 80% nebo naopak. Každý člověk, kterého se zeptáte na názor, bude navíc tento podíl vidět úplně jinak. A v těchto hrách obviňování (nebo sebeobviňování), hledání spojenců a osočování odpůrců dokáží někteří strávit celý život. Řešení vašeho problému to vůbec nepomůže.

Soustřeďte se na své reakce, ne na druhého

Radím vám tedy přestat ze všeho obviňovat vaši kolegyni. Ona za váš stres (který jistě bude souviset s poruchou imunitního systému) přímo nemůže. Může za to VAŠE reakce na ni. A tuto SVOU reakci můžete změnit.

Vůbec nechci hodnotit, kdo za váš problém “opravdu může”. Vaši kolegyni ani vás nemohu z krátkého dopisu nijak blíže poznat. A samozřejmě – existují zlí lidé, nebo sociální neobratní lidé, kteří si neuvědomují, že nám ubližují. Rozhodně nechci tvrdit, že “všichni můžou za všechno”. Ale znovu opakuji – takovéto uvažování a hledání viníka ještě nikdy žádný problém nevyřešilo.

Zkuste tedy změnit SVOU REAKCI a přestaňte se zabývat tím, jestli po vás kolegyně něco opakuje nebo jak se zrovna chová. Svou reakci změníte:

  1. Nezávisle na vaší kolegyni.
    Zlepšením vašeho vnitřního stavu. Odkazuji například na svůj článek 10 přímých cest k radosti. Pokud přijdete do práce v pohodě, vyspalá, s dostatkem pohybu atd., i ta nejhorší kolegyně se hned jeví v lepším světle.

  2. Ve vnitřním vztahu k vaší kolegyni.
    Pokud ji budete vnitřně “nesnášet”, nikdy lepší vztah nevybudujete. Není přitom třeba mít perfekcionistické požadavky. Vašim cílem asi není udělat si z kolegyně životní kamarádku. Na druhou stranu jí není třeba věnovat ani zbytečné moc energie – a všichni víme, že nenávist, zloba, závist – jsou jedněmi z největších “užíračů” našich vnitřních zdrojů. Vaším cílem je vytvořit profesionální, slušné, respektující vztahy s kolegy – ne osobní vztahy (plné emocí, blízkosti, ale i konfliktů, kterými se každý – i ten nejharmoničtější vztah – vyznačuje).

    Chcete-li k někomu vytvořit respektující, slušný vztah, musíte druhého člověka nejprve vnitřně respektovat a být k němu vnitřně slušná. To je základní předpoklad. To můžete udělat vždycky, ať se k vám druhý chová jakkoli. To je zásadní dar naší svobody. SVOU REAKCI (vnější nebo vnitřní) si můžeme vybírat, bez ohledu na druhého. A víte co? Velmi pravděpodobně se chování druhého – pokud takovou vnitřní slušnost a respekt opravdu dokážete do svého postoje přinést – začne postupně měnit k lepšímu.

    Už pro své duševní zdraví, pro svůj klid i pro to, abyste měla prostor na jiné, důležitější aspekty vaší práce, proto začněte se změnou uvnitř. Ta může zahrnovat:

    práci s negativními emocemi a jejich snížení (říci si jen: “nechci k tobě cítit…” je dobrý začátek)

    hledání pozitivních stránek vaší kolegyně, které si neuvědomujete

    připuštění vlastních negativních stránek, které situaci ztěžují

    odpuštění (zde odkazuji na sérii svých článků link http://psychologie.cz/proc-odpoustet/)

    opakované každodenní připomenutí (a klidně si na to nastavte co půl hodiny připomínku na mobilu), že se budete soustředit hlavně na svou práci a kolegyni budete vnitřně přát vše dobré.

    Nehovořím o ignoraci. Hovořím o vnitřní slušnosti a respektu. Naučit se tento vnitřní postoj trvá. Není to jednoduché. Člověk musí slevit ze spousty sebestředných, omezených a ublížených představ o sobě. Musí na sobě být ochoten skutečně pracovat. Ale garantuji vám, že se vám to dříve či později vrátí.

  3. Ve vnějším vztahu k vaší kolegyni.
    Opět upozorňuji – nechtějte si z někoho, koho cítíte spíš jako svého nepřítele, nutně udělat kamaráda či blízkého přítele.
    Jsme různí a jako blízké osoby si potřebujeme volit lidi, kteří jsou nám skutečně – blízcí. Zkoušejte prostě nastolit slušný, profesionální vztah. Zkuste si zahrát hru:

    Jak by se vaše komunikace směrem k ní změnila, kdyby to byla vaše nadřízený?

    Kdyby to byl váš hodnotný zákazník?

    Neříkám, že to máte dělat pořád – ale zkoušíte tím zapojit jiné alternativy chování – více respektující, méně konfliktní.

    Obecně i zde platí recept na změnu, který zde často opakuji: Zkoušejte ve vaší komunikaci s kolegyní měnit cokoli – klidně i zdánlivě nelogické věci. Experimentujte a sledujte, kdy bude situace lepší. Toho se držte. Sledujte, které dny (chvíle, situace) se vám s ní baví lépe. Kdy to bylo lepší dříve. Zkuste odhalit, proč tomu tak je. Proč zrovna v těchto situacích, co mají společného…a tohoto přineste do vašeho vztahu více. Toho, co se osvědčí, se držte. Co zkusíte a nebude fungovat, opusťte a zkuste něco jiného.

    Napadají mě třeba tyto experimenty: Zkuste s kolegyní komunikovat méně, a pouze o práci (ale o to slušněji a vstřícněji). Zkuste jí naopak překvapivě říct nějaký svůj osobní problém, pro který by vás mohla “shodit”. Zkuste všem kolegům (i jí) přinést ráno chlebíček. Zkuste s ní jeden den co nejméně mluvit, a o to více se na ni příjemně (upřímně!) občas usmát. A druhý den naopak – zkuste s ní co nejvíce hovořit a ptát se na její pohled. Poproste ji o pomoc, o radu, kterou skutečně potřebujete, a upřímně za ni poděkujte… Takových experimentů si jistě sama dokážete vymyslet spoustu. Sledujte, co funguje, a toho se držte.

Promluvit si? Zásady konstruktivního řešení sporů

Typickou radou z amerického seriálu by bylo: “pojďme si o tom promluvit”. I tuto strategii můžete zvolit, ale buďte opatrná. Pokud vás toto řešení láká – nezařazujte jej hned na začátek. Zapracujte nejprve na svých emocích a na svém vnitřním postoji (viz výše). Jedině tak můžete mít větší jistotu, že se takové “promluvení” nezmění pouze ve vzájemné vylévání emocí, obviňování, a že situaci jen nezhorší.

Pokud budete mít pocit, že jste na své vnitřní cestě už kousek urazila, pak takový rozhovor můžete zkusit. Nikdy ale nezapomeňte na hlavní zásady úspěšného rozhovoru o vzájemných konfliktech či nedorozumění:

  1. Nezobecňujte (“ty jsi introvertka”, “ty jsi taková”), ale mluvte ke konkrétním situacím: v té a té situaci, když jsi udělala to a to, jsem prožívala to a to. Neboli použijte schéma: V situaci X jsi udělala Y a ve mně to vyvolalo Z. Bez dalších komentářů o příčinách, vlastnostech svých i druhého člověka a vinících.

  2. Buďte (opravdu, upřímně) ochotná před druhým uznat i svůj podíl na tomto problematickém vztahu.

  3. Nejste povinna říkat vše, co si myslíte (či co vás zrovna pod tíhou impulzu či emoce napadne) a nemáte právo to vyžadovat od druhého. Zásada “absolutní upřímnosti” je jedním z nejškodlivějších přesvědčení v komunikaci s druhým člověkem, kterou bohužel podporují i někteří nezkušení psychologové (“Vyříkejte si to!”). Neubližujte slovem. Pečlivě važte, co říci, zda je to vůbec vhodné a pokud ano, zda je to teď vhodné.

  4. Nehledejte nutně v takovém rozhovoru “společné řešení” nebo “zásady, jak se budete od nynějška k sobě chovat”. To vůbec není potřeba. Někdy i jen promluvení si (bez objektivního závěru) situaci posune kupředu – prozkoumáte svá vzájemná chápání situace, v něčem se možná sblížíte…a v neposledním řadě – i na takovémto rozhovoru můžete budovat to, o čem hovořím výše – respektující, slušný, kolegiální pracovní vztah (který má své hranice a který není blízkým vztahem osobním).

Budu vám držet palce, ať se vám to podaří a ať máte k této změně dostatek chuti i odvahy!

Dalibor Špok

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.