Jsem rozvedená matka dvou dětí – syn 9 a dcera 11. Před rokem jsem začala žít s komplikovaným partnerem, který do svých 40 let žil se svou naprosto narcistní matkou (v nedávno uvedeném článku je přesně popsaná právě ona) a její tvrdou a bezcitnou výchovou je velmi ovlivněný. Projevuje se to zejména na jeho vztahu k mému synovi, na kterého má přímo alergii.
Syn je hodný, poslušný, výborně se učí, občas něco zapomene a tak podobně, jako jeho vrstevníci. Partner ho neustále shazuje, buzeruje za každou hloupost, nebo naopak ignoruje. Vůbec s ním nenavázal žádný pozitivní vztah. Sám problém vnímá a chce ho řešit. Je ale vůbec reálné, že s odborným vedením dosáhneme zlepšení? Partnera miluji a vím, že jinak je to moc hodný člověk. S dcerou problémy nemá.
Co mohu udělat pro to, abychom situaci zvládli a mohli žít spokojený rodinný život? Teď se na společné chvíle netěším, bojím se jich, neustále trnu, co mezi nimi dvěma opět vybouchne, syn je ušlápnutý, začal koktat, i když se snažím s ním mluvit a snažím se konflikty změkčit. Jsem bezradná a mám strach, že toto není možné vyřešit, jakkoliv je partner ochoten navštěvovat poradnu a pracovat na tom.
Bojím se, že vzorce z domova, které jsou zvrácené a chorobné, jsou tak hluboko zažrané, že je nelze zvládnout. Máme nějakou naději? Nechci nechat synovi zničit už tak rozvodem poničené dětství. Doma je nepříjemná atmosféra, nic nefunguje, jak v normální rodině má…
Ivana, 40 let
Názor odborníka
Milá Ivano,
děkuji vám za důvěru. Když jsem četla váš dopis, vnímala jsem vidinu krásné nové rodiny kdesi v dálce, a realitu, v níž je matka chránící své dítě, protože skutečnost je od snu na hony vzdálená.
Z vašeho dopisu se zdá, že váš partner dělá vašemu dítěti to samé, s čím se v dětství sám setkával. Řadě rodičů se to ale daří obráceně – skrze identifikaci s dítětem, ke kterému se chovají láskyplně, hojí svá dávná zranění.
- Vidí se i on ve vašem synovi?
- Kde se jeho averze bere?
- Čím to, že vztah s dcerou se mu vcelku daří?
- Co ho k tomu samotného napadá?
To jsou však otázky pro vašeho partnera, a spíše do psychoterapie. Tu vašemu partnerovi velmi doporučuji. Věřím, že pokud skutečně terapii nastoupí a vytrvá, pokud bude ochoten projít i nepříjemnými stavy a poznáními – bude to mít pozitivní vliv na něj samotného, jeho vztahy i atmosféru doma.
Co dělat teď?
Háček je v tom, že terapie bývá během na dlouhou trať, a potřeba ochránit dítě je tu velmi naléhavě již nyní. V této souvislosti bych se soustředila na změnu chování. Ta se vašemu partnerovi může podařit i dříve, než si pořeší všechna svá dávná traumata, vztahy, city a další záležitosti.
Nemůžete tlačit na to, aby měl syna rád, můžete však (a skoro až musíte) vyžadovat slušné, respektující, ohleduplné chování.
Stávající chování partnera vašeho syna traumatizuje a atmosféra doma je nezdravá pro všechny zúčastněné. Pro normální fungování rodiny je nutné, aby své chování změnil, a to prakticky hned. Pokud by nedošlo k zásadnímu posunu k lepšímu, pak bych jako máma zvažovala když ne rozchod, tak minimálně oddělené bydlení. A to až do doby, dokud se situace zásadním způsobem nezlepší.
Ivano, ptáte se, zda máte naději. Máte. Je výborné, že váš partner problém nahlíží a chce ho řešit. To je první podstatná podmínka změny! Dále se uvidí.
Držím palce, Pavla Koucká
