K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Rodič narcis

Máte pocit, že vás rodiče snad nikdy neměli rádi? Že jim mnohem víc záleželo na sobě? Ano, nemilující rodiče existují.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

14. 9. 2016

„Každý rodič své dítě miluje a chce pro ně to nejlepší.“ Tuto maximu slýchám často. Bohužel jsou i rodiče, pro něž neplatí. V tomto článku se budu věnovat dětem rodičů s narcistickou poruchou osobnosti.

Přijímáme, že rodiče se občas nechovají nejlépe a někdy svým dětem i ublíží – nechtíc. Možná to lépe neuměli, možná nevěděli, nebo z nějakého důvodu nemohli, omlouváme je. Ale že by nechtěli? Téma nedostatku rodičovské lásky je, žel, tabuizováno.

Jenže výše uvedená maxima je spíše zbožným přáním než pravdou a je na místě si přiznat, že ne všichni rodiče své děti milují a chtějí pro ně to nejlepší. Některým mnohem více než na jejich potomcích záleží na neporušeném obrazu sebe sama.

Svým potomkům závidí, nepřejí jim, aby se měli lépe než oni, případně jsou jejich pocity ambivalentní.

Nic nebylo dost dobré

Ivana začíná otázkou: „Řekněte mi, je možné, že mě vlastní máma nenávidí?“ Tváří se nešťastně. Vypráví, jak ji matka vždy shazovala, ponižovala. Vyčítala jí její vzhled, vlastnosti. Nic, co udělala, se matce nezdálo dost dobré

„Celý život prahnu po tom, aby mě za něco ocenila. Doufala jsem, že když dokončím školu, když si najdu práci, když se mi narodí dítě… Ale nic. Nikdy nic, a co se malý narodil, je to ještě horší: špatně ho oblíkám, vůbec ho nekrmím: určitě má u mě hlad. Ještě, že má babičku… A nejhorší je, že tohle říká před mým manželem, před kamarádkami, vykládá to sousedům. A samozřejmě také synovi, ale ten je naštěstí ještě miminko… Jako babička se chová úžasně, ale z toho shazování jsem vážně zoufalá.“

Svou skutečnou motivaci si člověk s narcistickou poruchou osobnosti neuvědomuje. Pro své chování si nachází různé záminky.

Pracujeme na tom, jak matce říci, že takové chování je ubližující a nepřijatelné. Hovoříme o rizicích. Ivana si ujasňuje svůj postoj, sbírá síly.

Na další sezení přichází ještě zoufalejší: matka předčila její nejčernější představy. Poté, co jí Ivana své výhrady co nejšetrněji sdělila, matka ztropila scénu. Křičela, že si vůbec její pomoci neváží, a usoudila, že tedy přestane jezdit, když ji vlastní dcera vyhazuje. Nic takového ze strany Ivany sice nepadlo, nicméně matka na svá slova navázala nařčením, že asi nemá ráda své dítě, když mu nechce dopřát babičku!?

Dále ji obvinila, že nic nepochopila, ostatně nikdy neměla smysl pro humor. Přece když řekne, že synovi nedala najíst, tak to myslí z legrace, to je přece jasné. Své vystoupení matka zakončila sdělením, že teď teprv vidí, že její dcera nemá čisté svědomí: potrefená husa se ozvala! Sama se prozradila, že syna hlady opravdu trápí. Nakonec vymyslela, že ji udá na sociálce a požádá o svěření dítěte do své péče. Nato za sebou bouchla dveřmi.

Ivana je na pokraji zhroucení. Několikrát opakuje, že se musí matce omluvit, odprosit ji. „A za co se, prosím vás, chcete omlouvat?“ ptám se. Poté probíráme, co se pravděpodobně bude dít, co říká zákon o rodině, kdo z blízkých může Ivanu podpořit.

Ivana se nakonec rozhoduje matce neomlouvat, vyčkat, jak se situace bude vyvíjet. Případně požádá o pomoc dva blízké muže: svého manžela a bratra (otec je fajn, ale na matce citově závislý).

Potřetí přichází Ivana viditelně sebevědomější. Co se děje u matky netuší, zatím je klid. „Možná je to zlověstné ticho před bouří,“ uvažuje. Nicméně je na sebe pyšná, že ho navzdory strachu unáší a (poprvé v životě) se před matkou neponižuje. Hodně ji drží manžel: „On to chtěl vlastně řešit už dávno, ale já jsem mu bránila, pořád jsem hledala vinu v sobě. Nakonec začal mou matku ignorovat, protože jinak bychom se zhádali. Je rád, že jsem se jí konečně postavila.“

Jak se bude Ivany příběh vyvíjet, se teprve uvidí. Připomíná mi to však řadu jiných příběhů dětí narcistických rodičů.

Když rodič neumí milovat

Lidé s narcistickou poruchou osobnosti se vyznačují sebevědomím, které je nabubřelé a křehké zároveň. Jsou přesvědčeni o své nadřazenosti, ale současně o sobě hluboce pochybují. Křehkost jejich sebevědomí přitom bývá pro nepsychologa těžké odhalit – jsou totiž schopni vést dlouhé monology o své dokonalosti, hovořit o sobě v superlativech.

Často si své sebevědomí posilují shazováním druhých. Jakmile si však někdo dovolí zpochybnit jejich schopnosti, zapochybovat o jejich bezúhonnosti, jdou do útoku.

Možná, že matka Ivany kontaktováním sociálky pouze vyhrožuje. Na druhou stranu se však nedá vyloučit, že pokud ji dcera neodprosí (jakkoli nemá za co), bude se jí matka za zpochybnění své dokonalosti mstít i tímto způsobem.

Před širším okolím se narcistický jedinec zpravidla ovládá. Učitelé, sousedé, přátelé ani vzdálenější příbuzní nemusejí vůbec tušit, jak to vypadá doma.

Radek vypráví: „Manželky otec nadělal spousty dluhů, až nakonec přišel o byt. Vzali jsme ho k sobě, ale místo vděčnosti nám dělal ze života peklo. Nechce se mi to ani popisovat. Nakonec jsme mu nechali náš byt a sami si našli pronájem. Jenže když už nám nemůže škodit přímo, udává nás, kde může. Někdy si i vymýšlí, lže: na policii chodí s tím, že nedodržujeme noční klid, špatně parkujeme, na sociálce oznamuje, že týráme děti… Je to vážně šílený.“

Narcistický rodič není schopen pravé lásky. Někdy se sice chová mile a může mít i vyložené záchvaty něhy (obzvláště matky), ale jakmile je ohroženo jeho nabubřelé sebevědomí, jde veškerá láska stranou. Rodič shazuje, ponižuje, mstí se.

Francouzská psychoterapeutka a autorka knih o manipulaci Isabelle Nazare-Aga dokonce tvrdí: Není pochyb o tom, že láska manipulativního rodiče je podmínečná. Dokonce do té míry, že dokáže dítě, které se mu nepodvolilo, nepřátelsky odvrhnout, nebo dokonce upřímně nenávidět.

Před širším okolím se narcistický jedinec zpravidla ovládá, ostatně mu velmi záleží na jeho společenském image. Učitelé, sousedé, přátelé ani vzdálenější příbuzní nemusejí vůbec tušit, jak to vypadá doma. Zde se partneři a děti ocitají pod palbou požadavků. Poslouchají přednášky o dokonalosti jeho osoby a výčitky, co vše je na nich špatné. (A jak k tomu on, dokonalý, přijde!? Že má tak necitlivého partnera? Dítě, které neumí pěkně pozdravit…?)

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Klienti často vzpomínají, jak na ně narcistický rodič v zápalu „spravedlivého hněvu“ křičel, vyčítal a obviňoval, své emoce naprosto neovládal. Když však v tu chvíli zazvonil telefon, zloba se z rodičovy tváře v průběhu dvou vteřin vytratila, a do sluchátka se ozval medový hlas…

Časté jsou také pomluvy: narcistický jedinec zpravidla před okolím s gustem vykládá o nedostatcích a prohřešcích svého partnera a dětí. Vypráví vše, o čem by oni rádi pomlčeli, přehání přitom či si dokonce domýšlí. Sám sebe pasuje do role světce:

  • „Ale já to zvládnu.“
  • „To víš, mám to s nima těžký, ale jasně, že je miluju.“

Rozzuřit, vynervovat, vystrašit

Narcistická osobnost je schopna o vás tvrdit naprosté lži a nejapnosti a úplně vás tím vykolejit. To však není její skutečný cíl, píše Nazare-Aga. Srazit vás a rozhodit, rozzuřit, vynervovat, vystrašit a dosáhnout vašeho zhroucení je pro ni pouhý prostředek! Skutečnost, že je schopna vyvolat u druhého takovou reakci, jí totiž dává pocit moci. V takové chvíli pociťuje rozkoš z míry vlastního vlivu.

Emočně závislé dítě se k tomuto účelu výborně hodí. Poté, co je rodič takto „rozloží“, je zpravidla zase utěší, čímž si opět dokazuje svou moc, a navíc tak dítě v emoční závislosti udržuje. U starších dětí (od cca pěti šesti let) by jinak hrozilo, že v nich vedle zoufalství vyklíčí i hněv dost silný, aby jim pomohl emočně se od rodiče odpoutat. A to narcistický rodič nemůže dopustit.

Svou skutečnou motivaci si člověk s narcistickou poruchou osobnosti neuvědomuje. Pro své chování si nachází různé záminky a přinejhorším, když už je pod tíhou reality donucen přiznat, že žádný bohulibý důvod dítě takto deptat neexistuje, dopady na dítě zbagatelizuje: situaci „prostě nezvládl“ (to se přeci každému někdy stane); dítě „zas takové trauma neutrpělo“; případně „všechno zlé je přece pro něco dobré“.

Děti narcistických rodičů mají typicky ještě hluboko v dospělosti potíže se sebevědomím, narušenou sebeúctu.

Pracuji s dospělými klienty. Občas přitom řešíme, jak žít s narcistickým partnerem, případně jak se od něj odpoutat. Častěji však hojíme traumata napáchaná na klientovi narcistickým rodičem.

Jako děti si totiž – na rozdíl od partnera – nemohli sbalit svých pět švestek a odejít. Byli na svých rodičích závislí: zprvu i fyzicky, a dlouho pak ještě emočně a existenčně. Dopady patologického rodiče na dítě jsou větší než na partnera i z toho důvodu, že se jejich osobnost teprve vyvíjí.

Děti narcistických rodičů mají typicky ještě hluboko v dospělosti potíže se sebevědomím, narušenou sebeúctu. Tam, kde je narcistickým rodičem matka, začaly být dopady neblahého působení na osobnost dítěte patrné již koncem kojeneckého věku, a coby batolatům jim již chyběla bezpečná a jistá vazba na matku. Právě taková vazba přitom stojí v základu našeho přesvědčení, že jsme na světě vítáni, jsme milovaní a milováníhodní.

V pozdějším věku pak děti přejímají přesvědčení narcistického rodiče, že jsou (v kontrastu k jeho dokonalosti) nedokonalí až neschopní, a tato představa v nich přežívá navzdory všem akademickým, pracovním a dalším úspěchům.

Někdy se přesvědčení o neschopnosti potomka netýká všech oblastí: narcistický rodič například podporuje dítě v akademické či sportovní oblasti – a chlubí se pak jeho úspěchy: „Podívejte, kam to moje dítě dotáhlo, však jsem ho také odmalička podporoval!“ Zároveň ale potomka shazuje v oblastech jiných:

  • „Vidíš, jaké jsi trdlo!“
  •  „Ten náš kluk se tak stydí, to je hrůza.“
  • „A ty se jim divíš, že se s tebou nechtějí kamarádit!?“

Obvyklou potíží dětí narcistických rodičů je jejich svědomí: je zpravidla tak přísné, až je kruté. Sami sobě nejsou schopni odpustit ani zlomek toho, co bez mrknutí odpouštějí jiným. Lví podíl na formování svědomí dítěte mají právě rodiče. A narcistický rodič si pochopitelně dává záležet na tom, aby svědomí svých potomků jaksepatří vycepoval.

Děti v tom vyrůstají odmalička a samy nemohou nahlédnout, že chování rodiče není normální, ba že je někdy dokonce zvrácené. Často si svůj zkreslený pohled na realitu táhnou hluboko do dospělosti. Ještě jako dospělí a sami rodiče mají problém se vůči manipulacím a výpadům svých narušených zploditelů vymezit. Však jsou zvyklí hledat chyby vždy u sebe.

Lze dětem narcistických rodičů pomoci? Pokračování v článku Ubránit se rodičům

Diskuse 0