Dobrý den,
dceři je 34 let, je matkou dvou děvčat (6 a 16 let). Bydlí asi 80 km od místa mého bydliště. Když jsem přišla na to, že pije, má doma nepořádek, neplatí nájem, ani ostatní poplatky, bylo již skoro pozdě. Dokonce vyhodila otce svých dětí z bytu.
Se synem, jejím bratrem, jsme neváhali, zaplatili všechny dluhy s podmínkou, že se půjde okamžitě léčit. V současné době je tedy asi měsíc hospitalizována. V určitou dobu má možnost telefonovat a dokonce přijímat návštěvy.
Zatím neprojevila vůbec zájem, jak zvládáme výchovu dětí, jak jsme si poradili s dluhy a jestli nám vůbec zbyly nějak finanční prostředky. Zato nám píše, co v léčebně nutně potřebuje, přitom děti už neměly ani teplé věci na zimu apod.
Mám na ni zlost, pocit, že ji vlastně nechci ani za to všechno vidět, ale také vím, že je alkoholismus vlastně nemoc. Nevím, co si počít, když ji chtějí pustit na Vánoce domů. Dcera měla vysoký nájem, zbytečně velký byt, rozhodli jsme se ukončit náj. smlouvu, vystěhovat ji a než se vrátí z léčebny, najít jí menší byt a snížit tím náklady na bydlení.
Problém je, že na propustku tedy musí přijít ke mně domů a já nevím, jak se k ní chovat.
Děkuji za odpověď.
Lída
Názor odborníka
Dobrý den, Lído,
děkuji za váš dotaz. Je rozhodně obdivuhodné, že se vám podařilo dohodnout se s dcerou tak rychle na tom, že se půjde léčit. Také vaše rozhodnutí zaplatit dluhy a postarat se o děti zaslouží velké ocenění.
Rozumím však z vašeho dopisu, že byste možná uvítala ocenění nebo alespoň zájem také od dcery, která je měsíc v léčebně a zatím vás pouze žádá o pomoc. Zlost, o které píšete, zdá se být na místě. Jako taková nejpalčivější otázka mi v dopise přijde ta poslední, to znamená, jak se chovat k dceři, když přijde na propustku domů.
Nejprve bych rád napsal pár slov k léčbě závislosti na alkoholu. Každá léčebna má poněkud jiný postup, ale v České republice se nejvíce ujala tzv. režimová léčba v kombinaci s psychoterapií – tzn. že lidé diagnostikovaní jako závislí jsou na oddělení, mají stanovený přesný režim dne, který musí dodržovat, a důležitou součástí je psychoterapie – především skupinová. Cílem této léčby je určitá proměna osobnosti, získání náhledu, nácvik dovedností, apod.
Od toho, co si běžně představujeme pod slovem léčba, je ale tento program specifický tím, že se člověk musí CHTÍT léčit. Pokud nechce na začátku, tak to tolik nevadí, ale není skoro možné, aby byl v léčebně tři měsíce a léčit se vlastně nechtěl. Většinou takový člověk brzy odchází.
Chci tím říct, že v léčebně nedojde k zázraku – ve smyslu, že by NĚKDO vaši dceru UZDRAVIL a ona se už nenapila. Léčebna je spíše možnost k zastavení se, rozmyšlení, jak dál, k ohlédnutí za životem, k naplánování dalších kroků, apod. A pokud to někdo nechce využít, může klidně odejít beze změny.
Já osobně proto vidím obrovsky důležitou úlohu rodiny a blízkých v tomto procesu. Nikdy nevíte, zda změny, které se odehrají v léčebně, budou moci být udržitelné i po odchodu z léčebny, ale změny, které se odehrají VE VZTAZÍCH udržitelné být mohou.
Udělali jste toho pro dceru už hodně. Ale jestli jí chcete pomoci dlouhodobě, tady je moje pozvánka: zkuste k ní teď změnit postoj. Zkuste opravdu věřit tomu, že se ona sama změnit chce. A zkuste jí v tom pomoct. Určitě vám způsobila množství křivd a trápení, ale pokud je teď v léčebně a bude se tam zase vracet, mohli byste zkusit už teď pracovat na tom, aby se vztahy mezi vámi změnily. A to by mohla být ta nejdůležitější změna, kterou zažije.
Neznamená to, že byste jí měla všechno tolerovat. Například co se týče pití – myslím, že bude naprosto oprávněné, když pobyt u vás podmíníte úplnou abstinencí. Ale to znamená, že potom, pokud by selhala, musíte taky svoji podmínku dodržet. Jinak by získala představu, že na nějakých dohodách a závazcích vlastně nezáleží.
Vím, že to, co píšu, je obtížně představitelné. Tolik vám ublížila, nepoděkovala vám za to, co jste pro ní udělala, a vy byste k ní měla být teď milá a věřit jí? Ano, je to těžké. Ale myslím, že to stojí za pokus. Věřím tomu, že člověk nemůže změnit nikoho jiného, než sám sebe.
Pavel Nepustil
