Všichni se trochu bojíme lidí

Mnoho lidí se cítí ve vztazích nekomfortně, zranitelně až zneužitě. Zažívají opakované problémy, frustrující komunikaci nebo trpí samotou. Pokud se nám vztahově nedaří, máme v zásadě dvě možnosti, jak se s tím vyrovnat: buď ze situace obviňujeme okolí, nebo hledáme chybu sami v sobě. Soustředíme se na individuální osobní rozvoj, zlepšujeme se v komunikaci, nastavujeme si hranice, ale zapomínáme, že jsme především sociální, tedy vztahové bytosti.

V psychoterapeutických sezeních se často objevuje téma křehkosti a zranitelnosti. Není to téma oblíbené a tak jako v běžném životě se mu zkoušíme vyhnout: příliš mluvíme, odvádíme pozornost, líčíme nepodstatné události, které se staly, jen abychom se vyhnuli sdělení, jak nepříjemně jsme se cítili nebo co prožíváme. Do hry totiž vstupuje stud – devastující pocit, že jsme špatní.

Jak překonat zranění, které jsme zažili jako malé děti, a vykročit do světa s novou sebejistotou je klíčovým tématem terapeutické spolupráce. I přesto, že cesty k překonání emoční bolesti jsou jedinečné, existují zkušenosti a postupy, kterými je možné se inspirovat.

Pro mě je takovým klíčovým triptychem soubor knih Vazba v psychoterapii od Davida Wallina, Síla zranitelnosti od Brené Brown a popularizační kniha transakční analýzy Já jsem OK, ty jsi OK od Thomase Harrise. Tyto tři knihy dobře mapují proces od rozeznání aktuálního problému či symptomu (zranitelnost) přes pochopení jeho vzniku v minulosti (teorie vazby) až po kroky vedoucí k budoucí změně (principy transakční analýzy).

Dětství a vazba

Abychom porozuměli pocitu své – nedostatečné – hodnoty, musíme se vydat do hloubi dětství. V něm se utváří naše osobnost, která je skrze vazby s okolním světem formována, vytváří si své způsoby fungování a hodnotový systém.

Zraněné rodiny, ve kterých se objevuje úzkost, strach, bolest či trauma, svým potomkům častěji předávají informaci, že svět je problematické místo, na které je lepší se příliš nevázat, nic dobrého od něj nečekat. V generaci dětí nebo vnuků se tato zpráva může objevovat v široké paletě vztahových obtíží, které však lze zvládnout, pokud dokážeme překonat strach z vlastní zranitelnosti.

Nástrojem k porozumění citové vazbě mezi rodinou a dítětem je rodokmen, do kterého si můžeme zaznamenat nejen roky narození našich blízkých příbuzných, ale také informace o vztazích a kontextu, ve kterém jsme vyrůstali. Vůbec nevadí, že nejsou fakticky přesné, protože pracujeme s naší jedinečnou realitou, s tím, co si vybavujeme a co pro nás bylo důležité – je to naše normalita.

Vizualizací vztahů a porozuměním kontextu doby, ve které jsme na svět přišli, lépe pochopíme, jakým způsobem se k nám pečující osoby vztahovaly a co nás o světě naučily. Všechna tato témata se obrazně řečeno kupí v batohu, který si životem neseme a který s vyšším věkem a více vztahovými zkušenostmi nepříjemně těžkne.

Dospělost a zranitelnost

Po zmapování dětství a zjištění reálné emoční zátěže si můžeme batoh sundat, přeskládat a nepotřebné věci odložit. Když se rozhodneme využít k tomuto „úklidu“ psychoterapii, získáme v osobě terapeuta nebo terapeutky průvodce, který s námi procesem projde.

Léčit vztahové zranění v psychoterapii totiž znamená odvážně vstoupit do dalšího vztahu s důvěrou, že nám pomůže. K tomu však potřebujeme překonat nebezpečnou propast zranitelnosti: můžeme mít ostych o některých věcech hovořit nebo se obáváme, že budeme odsouzeni a nepřijati.

Někteří klienti na sezení dorazí a hned po usednutí batoh doslova shodí na zem a celý vysypou, jiným trvá několik měsíců, než zavazadlo vůbec otevřou a dovolí mi do něho z dálky nahlédnout. Někteří dokonce svůj batoh nejdříve „nechají za dveřmi“ a několik sezení mi popisují problémy v práci, než připustí, že ty jsou jen odvozeninou ranějších zkušeností se světem a blízkými osobami. I před terapeuty se můžeme cítit zranitelní.

Zranitelnost je naše schopnost dobrovolně se otevřít riziku, že nám bude ublíženo. Zažíváme ji zejména v nejistých vztahových situacích, kdy se k druhému člověku přibližujeme a každým okamžikem můžeme být odvrženi, odmítnuti, kritizováni či opomenuti.

• Co cítíte, když máte někomu vyjádřit náklonnost?
• Jaké to je, když se před někým rozpláčete?
• Jak zvládáte prezentovat svůj umělecký výtvor?

Strach z vlastní zranitelnosti nás nutí stavět kolem sebe vysoké a neprodyšné hradby – to se může projevovat sklonem k perfekcionismu, přehnaným zaměřením na výkon, mocichtivostí, arogancí, blokádou kreativity, ale i totální regulací emocí.

Nedostatečný pocit vlastní hodnoty i strach ze zranitelnosti nás bohužel vede k tomu komunikovat s okolním světem problematicky. Když se na svět díváme jako na nebezpečné místo a na lidi jako na zraňující bytosti, je zřejmé, že se budeme chtít chránit a budeme nastaveni třeba agresivněji nebo naopak odtažitěji, než by situace vyžadovala.

Jak z toho ven?

Transakční analýza nám k pochopení našeho způsobu komunikace nabízí „sněhuláky“: jde o zjednodušení teorie ego‑stavů Rodič, Dospělý a Dítě, které v sobě neseme. Když je pod sebe namalujeme na papír, vychází nám z toho právě různě buclatí sněhuláci.

1. Náš Rodič (představte si hlavu sněhuláka) vzniká zhruba v prvních pěti letech života z doslovného zapisování rodičovských příkazů, zákazů, varování nebo pochval do naší psychiky.
2. Obdobně se vyvíjí i naše Dítě (spodní koule), které vzniká naopak z našich emočních reakcí na rodičovský vliv.
3. Dospělý, pojítko mezi Rodičem a Dítětem, vzniká až později – je navázán na naši autonomii, potřebujeme k němu zažít pocit samostatnosti, svobodu rozhodování, ale i kritické přemýšlení.

Když si začneme malovat, jak s ostatními komunikujeme, pomocí sněhuláků, zjistíme, že často nejsme schopni reagovat jako Dospělí, ale „padáme“ do Dítěte, nebo se příliš často pasujeme do Rodiče. V komunikaci to pak vede k nedorozuměním:

• Z pozice svého Dospělého se ptám partnerova Dospělého, kdy přijde domů, ale on podrážděně odpoví z pozice Dítěte: „Já ti přece nemusím hlásit, kde jsem. Jseš moje matka, nebo co?“
• Má otázka v něm evokovala nepříjemný rodičovský dotaz. Odpověď možná nepatřila mně, ale přesto na ní také podrážděně reaguji, čímž se roztáčí kolotoč takzvaných křížových transakcí vedoucích až do typicky dětských konfliktů: „Já ne, to ty…“

Abychom dokázali s ostatními komunikovat komfortně, potřebujeme posilovat svého Dospělého – svůj střed. Potřebujeme vnímat, že náš čas je omezený a že se sice musíme podřídit přírodním zákonům, ale nemusíme dodržovat všechny společenské úmluvy. Učíme se pracovat s chybami, zažíváme a odpouštíme si selhávání, ale zároveň uznáváme, že naše chování má následky.

Od Dítěte si vyrovnaný Dospělý půjčuje spontánnost, kreativitu i emoční prožívání, Rodič mu poskytuje hranice a dlouhodobé směřování. Člověk pak jde životem vyrovnaně, respektuje ostatní a rozumí tomu, že každý se ve vývoji nacházíme někde jinde – podle hesla Já jsem OK, ty jsi OK.

Znáte ten pocit, když se vám valí slzy do očí, třese se hlas nebo se svírá žaludek? Zkuste mu příště neuhnout. Poodhalte své nitro a překonejte svůj stud za přítomnosti někoho blízkého. Možná se u toho budete cítit hrozně, asi zčervenáte, nejradši byste se možná propadli do země. Ale nevzdávejte to. Když tento nekomfort překonáte, zjistíte, že vás lidé mohou přijímat i takové, jací jste: nejistí a zranitelní. Tím jsme si totiž všichni podobní.