Narodila jsem se a vyrostla v nepodnětném prostředí plném násilí, včetně toho sexuálního, proti dětem. Co nejdříve jsem se osamostatnila a založila rodinu. Vystudovala jsem a pracuji v pomáhající profesi. V minulosti mě velice často potkávaly záchvaty podobné epileptickým, které ovšem byly psychogenního původu. Podařilo se mi snížit si zátěž a pracovat jen na částečný úvazek, požádala jsem o invalidní důchod.
I když si myslím, že mám adekvátní léky, dostavují se někdy velké propady. Asi jednou za dva měsíce mám záchvat a v posledních pěti letech jsem strávila několik měsíců v pracovní neschopnosti, jednotlivě většinou v řádu týdnů. Posledních šest let jsem v terapii. Rozumím tomu, že k sobě musím přistupovat citlivě, ale propady se dostavují i tak. Je to velice náročné na fungování v rodině a práci. Existuje naděje, že se jich někdy úplně zbavím?
Annabelle, 38 let
Názor odborníka
Milá Annabelle,
děkuji za vaše sdílení i za otázku. Při čtení těchto řádků na sobě pozoruji, jak znovu žasnu. Žasnu nad tím, kolik jsou lidé schopni unést a kolik síly v sobě najít, aby mohli žít důstojný život. Mrzí mě, čím jste si musela projít, a obdivuji vás, že hledáte a nacházíte cesty k lepšímu životu, i když to není setrvalý stav.
Píšete o psychogenních záchvatech a o propadech, které jsou vyčerpávající a neumožňují vám plné fungování v rodině a v práci. V terapii jste dlouho, berete léky a asi máte nástroje, jak se o sebe v takové chvíli postarat a jak takovým stavům rozumět. Otázka tedy je, zda si myslím, že přijde chvíle, kdy se těchto nepříjemných stavů zbavíte úplně.
Nebudu vám lhát: nevím. Ale můžu sdílet něco ze své zkušenosti, snad i v tom bude pro vás naděje. Za patnáct let praxe jsem potkala mnoho mužů a žen, kteří si prošli vývojovým traumatem. Tedy zažili v raném dětství dlouhodobé vývojově nepříznivé události – násilí, sexuální zneužívání, emoční zanedbávání, závislé rodiče a podobně.
V důsledku toho se u nich vyvinula závažná forma posttraumatické stresové poruchy (PTSD), takzvaná komplexní posttraumatická stresová porucha (C‑PTSD). Ta se projevuje depresemi, úzkostmi, potížemi ve zvládání emočních impulzů, nízkým sebehodnocením, pocity viny a studu, flashbacky a nočními můrami, nespavostí, disociací, negativním obrazem sebe sama, potížemi ve vztazích…
Moji klienti poctivě pracovali a upřímně se snažili pochopit důvody, podstatu a souvislosti svého trápení. Především ale hledali cesty, jak z toho ven. Jak začít žít kvalitní život bez propadů a náhlých zhoršení, které neměly žádný bezprostřední konkrétní spouštěč?
Postupem času si nacházeli vlastní zdroje, kterými zvládali život včetně propadů. Dokázali prožít i dlouhá období v klidu a s pocitem smyslu – ne bez problémů, ty k životu patří, ale s kapacitou problémy řešit. Potom ale u řady z nich přicházela různě intenzivní náhlá zhoršení, flashbacky, pocity zmaru, únavy nebo totální prokrastinace. A s nimi i otázky: Už zase? Ještě pořád toto? Jak dlouho ještě? Co ještě mám udělat, aby to definitivně odešlo?
Pokud neznáte americkou psycholožku maďarského původu Edith Eger, velmi doporučuji si přečíst její knihy Máme na vybranou a Dar volby. Především v první z nich popisuje svůj příběh židovského dítěte uvězněného v koncentračním táboře, kde jako nadaná baletka tančila opilému doktoru Mengelemu. Sdílí zde způsob, jakým se s tímto traumatem v průběhu celého života vyrovnávala.
Dnes 95letá vitální žena s oblibou říká: „Když jsem připustila, že můžu mít flashbacky a úzkosti i čtyřicet, padesát, sedmdesát let od osvobození a není v mé moci tomu zabránit, ulevilo se mi. Počítám s nimi, a když se objeví, vím, že potřebuji zalézt do bezpečí a pořádně si poplakat.“
Byla jsem svědkem úlevy mnohých klientů, když přijali možnou perspektivu toho, že s nimi tato zkušenost půjde v nějaké formě možná celým životem. Ulevilo se jim od neustálého usilování o dosažení trvalé pohody, ulevilo se jim od pocitu selhávání, že toho ještě nedosáhli, ulevilo se jim od všudypřítomného lehkého strachu, zda to zase přijde. Pomohlo jim to zaměřit se na období spokojenosti, která přijímají s vděčností, ale beze strachu, že můžou kdykoli skončit. Mohou, ale jen na čas a není to selhání.
Nechci rozhodně tvrdit, že každý, kdo prošel traumatickou minulostí, je odsouzen k doživotnímu trápení a nic s tím neudělá. To rozhodně ne. Celou svou bytostí věřím, že i když se nám stalo v minulosti mnoho špatného, nebyli jsme tím zbaveni možnosti žít zdravý a spokojený život. Naopak, tuto možnost nám nikdo vzít nemůže. Jen naše cesta k ní může být protkaná více barvami.
Moc vám držím palce na vaší další cestě!
Tereza Ševčíková
