Je mi 15 let a žiji s matkou a bratrem. Asi před pěti lety matka začala hodně pít a neustále na mě jenom řve. Já to vždycky nevydržím a musím se říznout, jako by stres odešel s tou krví. Byla jsem s tímto problémem už u psycholožky, ale vůbec mi nepomohla, jen dokola opakovala, že by byla nejlepší hospitalizace. Poraďte mi prosím, jak mám se svým sebepoškozováním přestat.
Hvězdička
Názor odborníka
Ahoj, díky za tvůj dotaz, je moc dobře, že se o své situaci radíš a chceš problém řešit. To, že ses obrátila o pomoc, je velkým důkazem toho, že máš sílu vše zvládnout a jsi na nejlepší cestě k tomu „s tím“ přestat.
Situace doma a problémy a starosti, o kterých mluvíš, jsou opravdu moc na kohokoli, je moc těžké na to být sama. Rozumím tomu, že ti není dobře, žiješ ve velkém stresu a napětí a máš potřebu to odreagovat, vypustit pryč. V takovém napětí nelze jednat jinak, bez ulevení si to nejde. Je naprosto oprávněné mít na mámu vztek a trpět jejím chováním. Sebepoškozování je vlastně důsledek tohoto vzteku a trápení, který však není mířený k tomu, kdo ho způsobuje, ale k sobě samé. To ukazuje na jeho obrovskou hloubku a sílu a je to velmi nebezpečné.
Napadá mě, že existují i jiné způsoby odreagování napětí, vzteku, stresu a negativních emocí, které nejsou nebezpečné a ubližující, i když je jasné, že není lehké začít je používat místo řezání. Hodně záleží na tom, co ty sama máš ráda a co tě baví, hodně pomáhá cokoli, co souvisí s pohybem, tanec, sport, třeba i bojový sport, prostě fyzická námaha. Někomu pomáhá psaní, prostě své pocity, vztek a bolest přenese na papír. Někdo hraje třeba na bicí, někdo zpívá, maluje… Co pomáhá hodně holkám v tvém věku, je možnost si s někým popovídat, postěžovat si i poplakat, je důležité mít někoho, kdo ví, co tě trápí a že máš potřebu si ubližovat. Může to být kamarád, kamarádka, někdo z rodiny, ze školy, z kroužku, může to být třeba odborník, psycholog, terapeut, který by měl umět nejlépe pomoct.
Jsi velmi odvážná, že jsi vyhledala psycholožku, to je opravdu mnohdy náročný úkol. Říkáš, že ti nepomohla. Je to těžké, někdy se stává, že si nesednete nebo prostě ta spolupráce nějak nejde. Chce to čas a důvěru a k té je dlouhá cesta. Dlouhodobá terapie je cesta, na které nejde jen o to přestat se sebepoškozováním, ale také o zlepšení situace doma a hlavně o nalezení rovnováhy a pohody. Cílem té cesty je, aby ses cítila dobře, spokojeně a sebejistě. Postupuje se krok po kroku, na počátku je dobré si stanovovat menší cíle, například neříznout se pokaždé, když na to myslíš, ale třeba jen jednou ze dvou, podle toho, jak je to pro tebe zvladatelné, a zkoušet stres odreagovat jinak. Nejde jen o to přestat se řezat, ale o odstranění toho, co tě k tomu nutí, o pracování na sobě tak, abys mohla zvládat stres jinak a bezpečněji. Možná by šlo i najít cestu k tomu, jak odstranit to, co tě bolí a trápí – třeba by se našla možnost, jak pomoct celé rodině tak, aby máma nepila a pořád nekřičela.
Rozumím tomu, že ti psycholožka navrhovala hospitalizaci, měla o tebe pochopitelně strach a připadalo jí to jako nejlepší řešení. Je pravda, že je to asi jeden z nejrychlejších a nejefektivnějších startů cesty k uzdravení, chápu ale také to, že pro tebe je to velmi nepříjemná představa, možná máš strach, že se to někdo dozví, možná je to o velké nejistotě v tom, co by tě tam čekalo, co by se dělo… Některé nemocnice jsou příjemnější, některé méně, ale rozhodně se lze u odborníka, například u psychologa, informovat o konkrétním průběhu hospitalizace v konkrétním zařízení. Jistě také hraje roli to, jak by reagovala matka nebo kamarádi. Většinou však nakonec lidé bývají překvapeni, že pobyt v nemocnici a reakce okolí nejsou zdaleka tak hrozivé jak si představovali.
Možná, že i tak je pro tebe hospitalizace nepřijatelná. Nevadí, jen mám pocit, že být sám v takové ohrožující situaci by zvládl málokdo. Rozhodně by byla velká škoda nevyužít tvé odhodlání k tomu situaci řešit a nevyhledat ještě jednou odbornou pomoc. Doporučuji ti klinického psychologa, terapeuta, který má možnost věnovat se ti dlouhodobě a často. Pokud již nechceš pokračovat u té psycholožky, která jak píšeš, ti nepomohla, zkus určitě někoho jiného, psychologů je hodně a mnozí dokážou nabídnout opravdu citlivou pomoc. Třeba jestli máte ve škole psychologa nebo výchovného poradce, mohli by ti někoho doporučit, ani jim nemusíš říkat, co tě trápí, stačí říct, že bys ráda s někým mluvila. Velmi se za to přimlouvám, když si představím, že jsi na všechno sama, mám o tebe velký strach. Byla by veliká škoda trápit se dlouhodobě, když existuje možnost, jak se cítit lépe. Navíc, je jasné, že máš velkou sílu a určitě toho v životě mnoho zvládneš.
