Vždy jsem měla mnoho aktivit: školu, kroužky, sport. Ve všem jsem se vždy snažila být dobrá. Nebyla jsem třeba nejlepší, ale měla jsem pocit, že dělat něco polovičatě mě nebaví. Potřebovala jsem všemu dávat maximum.
Po vysoké jsem nastoupila do práce, která byla mým snem. Dostala jsem se na místo, kde se pohybuji mezi špičkou odborníků v mém oboru.
Sporotovní kariéru jsem po třicítce ukončila. Vdala jsem se, jsem spokojená a nechci si tento stav zakřiknout.
Daří se mi i v práci, dělám toho sice hodně, ale snad si relativně dokážu práci zorganizovat. Alespoň jsem si to myslela…
Poslední dva roky se necítím spokojená. Úkoly se hrnou nějak stále rychleji, nároky rostou. Zjistitla jsem, že část kolegů svou práci šidí, jak může. Ale nadřízení to nevidí a vidět nechtějí.
Kritika se snáší na mne, že jen já si stále stěžuji. Pokud bych začala svou práci šidit taky, tak kritika opět dopadne na mne, navíc by to odporovalo mému přístupu „když něco dělat, tak pořádně“. Takže jsem teď ve stavu totálního vyčerpání, protože abych vše zvládla, pracuji tak 16 hodin denně včetně víkendů.
Mou práci považuji za důležitou, zákazníci mi dávají najevo, že ji dělám dobře, ale prostě mám pocit, že už nemůžu. Ale u nadřízených se nedovolám pomoci, podpory ani pochvaly za to, co se podaří. Ale přesto mám práci ráda, nabíjí mne spokojení zákazníci. Je mi přes 30 a taky cítím, že je čas mít děti.
Jen se nějak nemůžu odhodlat. A obava, že bych tím mohla o práci i přijít mi nepomáhá.
Zuzka
Názor odborníka
Dobrý den, Zuzano,
když čtu váš dopis, představuji si vás jako proaktivní a cílevědomou ženu, která se snaží svůj život ovlivňovat, jak jen to jde. Říkám si, že ze sportu jste jistě zvyklá překonávat samu sebe, bez toho se sportovní kariéra dělat nedá. Sportovci jsou většinou dříči a tuto vlastnost pak dokáží uplatnit i v jiných oblastech svého života, třeba v práci. Předpokládám, že s vámi to bude také tak. Pokud se po vás chce víc, asi nebudete typ, co složí ruce do klína. Spíš zatnete zuby a budete dřít víc a o to usilovněji.
Možná se mýlím a vytvářím si o vás zkreslený obrázek, ale bez alespoň nějaké představy o tom, jaká jste, se neobejdu a váš dopis mi nedává tolik vodítek, abych se obešel bez spekulací.
V profesním i osobním životě se setkávám s řadou schopných a inspirativních lidí. Za tu dobu jsem vypozoroval jednu věc. Talent, který mnohým z úspěšných pomáhá v životě k prosazení, bývá velmi často i hlavním zdrojem jejich strastí. I vaší silné stránce, houževnatosti, podle mě chybí protiváha.
Díky houževnatosti jste dosáhla mnohých úspěchů, ale je to opět houževnatost, která vás dostala do situace, kdy pracujete přes 100 hodin týdně, jste vyčerpaná a nemůžete dál. Není divu. Takový zápřah se nedá vydržet dlouho. Při takovém vytížení musí po čase nutně dojít k vyhoření, což je stav, který teď zažíváte, nebo mu jste minimálně velmi blízko.
V určitém okamžiku dojde člověk na hranice svých možností a pak už ani sebevětší úsilí nepomůže. A to je bod, kde houževnatost přestává být požehnáním a stává se přítěží. Pokud není vyvážena pokorou (schopností přijmout a respektovat vlastní limity), nakonec vás uštve. Na to už jste ale asi přišla. Proto se snažíte se situací něco udělat, ale váš způsob řešení nefunguje. Pojďme se zkusit zamyslet nad tím, co by se a tím dalo udělat.
Myslím, že v tomto kontextu stojí za zmínku citát bývalého amerického prezidenta George Bushe, který kdysi řekl: „Pokud nejste součástí řešení, jste součástí problému.“
Abyste ve svých nadřízených nevzbuzovala negativní pocity a nevysloužila si nálepku „potížistka“, potřebujete s kritikou nabídnout i řešení. Jinak totiž pro svého šéfa budete jen někdo, kdo mu přidává práci a okrádá ho o čas. Uvidí jen další problém, kterému musí čelit.
Jak na to? I když nejste v pozici, kdy máte moc změny sama prosadit, můžete se pokusit druhé přesvědčit, že zabývat se věcmi, které trápí vás, je i v jejich zájmu. K tomu je třeba určitá dávka empatie.
Pokud nedokážete vidět situaci jeho očima, tak nemůžete doufat, že se vám podaří jej oslovit způsobem a argumenty, na které bude slyšet. Proto je dobré pokusit se nejprve porozumět situaci z perspektivy vašeho nadřízeného.
Prakticky to může vypadat třeba takto:
-
Rozšiřte měřítko: Váš problém je symptom špatně fungujícího systému. Analyzujte situaci, pojmenujte systémový problém a označte jeho negativní dopady.
-
Změňte perspektivu: Na prvním místě se zamyslete nad tím, proč by se vedení mělo tímto problémem zabývat. Jaké informace byste na místě svého šéfa potřebovala, aby vás to přimělo změnit priority a něco se situací dělat? Jaké argumenty by vás na jeho místě přesvědčily?
-
Navrhněte možná řešení a zhodnoťte jejich případné přínosy pro firmu i všechny zúčastněné.
-
Připravte si max. patnáctiminutovou prezentaci, která shrne podstatné body vaší analýzy, možnosti řešení a zhodnocení možných přínosů navrhovaných změn. Podklady pro svá tvrzení připravte v písemné formě, abyste je mohla dotyčným předat k pozdějšímu prozkoumání.
Podobným přístupem zvýšíte šance, že vás vedení bude poslouchat, a zároveň ukážete svou ochotu k řešení problému aktivně přispět. Ale aby bylo jasno – dobře zpracovaná a empatií podložená analýza problému sice může zvýšit šanci na prosazení potřebných změn, ale jistotu úspěchu vám nedá. I když uděláte vše perfektně, je docela možné a dokonce i celkem pravděpodobné, že vedení na vaše návrhy nepřistoupí.
Rozdíl, ale bude v tom, že budete vědět, že jste udělala vše, co jste za sebe pro věc udělat mohla. A s tímto vědomím můžete bez ztráty sebedůvěry a s výše zmíněnou pokorou zvážit i jiné možnosti, v krajním případě třeba i změnu zaměstnání.
Michal Mynář
