Už na ZŠ jsem nebyl zrovna oblíbený. Se spolužáky jsem se moc nebavil, protože jejich humor založený na co největším počtu sprostých slov ve větě mi připadal tak trochu debilní, a já je považoval za hlupáky. Zároveň jsem nebyl oblíbený ani u učitelů. Pokud mi něco přišlo nesmyslné, neviděl jsem důvod to dělat jenom proto, že mi to někdo přikázal.
Na střední škole to nebylo o moc lepší. Moji pubertální spolužáci mi přišli jaksi… moc pubertální. Já byl sice chytrý jako zábradlí, ale sám. Bez přátel a bez zážitků.
Tehdy kamarádi mého bratra začali chodit na večírky, užívat si s holkama – a já nic. A tak to začalo. První večírky, zkušenosti s alkoholem a drogami.
Když jsem byl pod vlivem, byl jsem rázem někým jiným. Přátelský a hovorný. Začal jsem takto trávit víkendy. Tak se stalo, že byli na jedné straně spolužáci, kteří mě měli za zaprdlé individuum, na straně druhé početný okruh známých, pro které jsem byl zábavný člověk.
Časem se spolužáci změnili na kolegy. Kolegy, kteří to berou ve stylu „kdo nepomlouvá s námi, toho pomlouváme my", a tak pomlouvají mě. Ale já je neřeším. Témata kdo, kde, s kým mě tak strašně nebaví! Znám jen pár lidí, se kterými stojí za to mluvit.
Přijde mi, že musím pít alkohol a brát drogy, aby mi ostatní připadali normální, aby mě bavilo mluvit o obyčejných věcech. Jinak jsem sám!
Prosím, jak se naučit cítit se mezi lidmi dobře i střízlivý a vycházet s nimi v běžném životě, když to, co říkají a jak se chovají mi až na výjimky připadá tak hloupé a nudné?
Daniel
Názor odborníka
Zdravím vás!
Dovolte mi, abych se s vámi podělil o několik myšlenek – nebo spíš otázek – které se mi při čtení vašeho dopisu honily hlavou. Nejdříve jsem uvažoval nad tím, v čem se vlastně cítíte být odlišný od ostatních. To totiž není z dopisu zcela zřejmé. Jsou to jiné životní hodnoty? Vaše větší citlivost k určitým věcem? Jiné zájmy? Nebo vyšší míra inteligence? A potom jsem došel až k závěru a trochu na mě dýchl takový smutek: jakoby už jediná možnost byla smířit se s tím, že jsou lidé takoví, jací jsou (přízemní, nudní, hloupí, atd. atd.) a naučit se mezi nimi žít.
Pak jsem si říkal, proč vlastně jsem z toho měl pocit smutku. A nejspíš je to kvůli tomu, že si myslím, že by byla hrozná škoda, kdyby chytří a přemýšliví lidi se smyslem pro morálku neměli jinou možnost než se přizpůsobit těm, kteří vedou banální řeči, pomlouvají ostatní a chovají se nesmyslně.
Pokud bych se s vámi potkal osobně (a určitě by to bylo zajímavé setkání), asi bych se nejprve zastavil u té otázky, kterou jste položil na konci a zajímalo by mě, jestli nejde položit i nějak jinak. Snažil bych se pochopit ten rozdíl mezi lidmi, se kterými je vám střízlivému dobře a se kterými ne (a kterých je podle všeho víc). Možná by mě zajímalo, co to vlastně ty alkoholické nápoje nebo jiné drogy udělají, že se pak cítíte mezi stejnými lidmi lépe. Co vám dají, resp. čeho vám uberou?
Ale protože se nejspíš nepotkáme, píšu vám to jenom jako podnět k zamyšlení. A ještě vám napíšu, o čem budu přemýšlet já: Například o tom, jestli inteligence nějakým způsobem souvisí či nesouvisí s oblíbeností v kolektivu. A taky o tom, jestli při komunikaci jde vždycky jenom o to, co člověk říká – anebo taky o něco jiného. A potom – a to možná hlavně – o tom, co člověka děla oblíbeným a co jej dělá neoblíbeným a jak se z neoblíbeného může stát oblíbený a o co takový člověk přichází a co získává.
Takže vám děkuji, že jste ve mně vyvolal tolik myšlenek. A přeju vám, abyste se brzo dokázal mezi lidmi cítit dobře i bez alkoholu a jiných drog. Myslím si, že to jde (ať už je člověk jakkoliv „jiný“) – ale cestu k tomu si každý musí najít sám.
