Častokrát nás zamilovanost doslova bolí, když naše city nejsou opětované, druhá strana nemá zájem. Nezamiluje se stejně jako my, nebo se s námi po delší či kratší známosti rozejde. A tak jsme ponecháni napospas vlastní hlavě, tělu, hormonům a hlavně sžírajícím myšlenkám. Tento článek bych ráda věnovala všem čtenářům, kteří si zrovna prochází tímto nelehkým, byť zcela přirozeným obdobím. Obdobím, ve kterém není lehké fungovat, racionálně přemýšlet, mobilizovat síly a přimět svoji mysl zaměřit se na jiný podnět než na dotyčného člověka.

První, velmi podstatnou věcí, kterou bych ráda čtenáři vyvrátila, je přesvědčení, že je v tom sám. To, že se zamilováváme, je obvyklé a naprosto přirozené. Chodíme na schůzky, potkáváme nové kolegy, poznáváme kamarády kamarádů a jednou, čas od času, se stane, že se zamilujeme. Přeskočí jiskra. Někdy po prvním rande, někdy po hlubším poznání. Po bytostném rozhovoru. Nebo po první puse. Najednou to přijde a naše mysl je zaplavena vším možným.

Jen málokdo se lásce či zamilovanosti vyhne. Helen Fisher, americká antropoložka, která studuje vědeckými metodami „zamilovaný mozek“, říká, že neexistuje člověk, který by nebyl opuštěn milovaným člověkem, nebo alespoň neopustil někoho, kdo miloval jeho. Co se tedy uvnitř nás vlastně děje, když zažíváme tento krásný, ale mnohdy i trýznivě bolestivý stav?

Zamilovaný mozek

Limbický systém vylučuje fenyletylamin, hormon vyvolávající euforické stavy. Vědci jej připodobňují k metamfetaminu, což je droga, jež člověku umožní několik dnů fungovat s neskutečným elánem, nasazením, energií, lehkostí a bezstarostností, aniž by pocítil jakékoliv tělesné nepohodlí. V našem těle se vylučuje dopamin a adrenalin. Ty nám dodávají energii, nadšení, pozitivní náladu. Nemusíme spát, jíst, máme pocit, že dokážeme cokoliv. A vskutku, fyzicky jako bychom ani neměli tělo. Nic nás nebolí, netlačí, nepálí.

Jenže je tu odvrácená strana tohoto báječného stavu. Možná si vzpomenete, nebo pokud prožíváte zamilovanost právě teď, jen si zvědomíte, jak těžké je soustředit se na knihu, vědecký článek, pracovní prezentaci, poradu nebo cokoliv čistě racionálního. Stereotypní, rutinní, někdy nudné věci jsou ještě nudnější. Fakta jsou k ničemu. Naše tělo doslova „jede“ na pocity a intuici.

Naše prefrontální kůra, exekutivní funkce, které se starají o rozhodování, plánování, vhodné zapojování kritického rozumu, jsou dočasně mimo provoz. Nezmizely, ale limbický systém je vypnul. Hormony mluví jasně a tělo ochotně poslouchá. Naše mysl se jen těžko ubrání té smršti, kterou řídí hypothalamus, hypofýza a nadledvinky.

Medicínsky je celá situace velmi zajímavá a osobně se domnívám, že je dobré vědět, co se v našem těle děje. A kvůli čemu? V situacích, kdy je náklonnost a zamilovanost vzájemná, je to víceméně jedno. Zkrátka jsme šťastní jako blechy. Užíváme si zamilovanost plnými doušky. Svět se stane nádherným místem a stačí k tomu jediné: přítomnost onoho člověka. 

To, že v jeho či její přítomnosti zažíváme téměř „zdrogovaný“ stav, naše mysl se koupe v endogenních opiátech a zprostředkovává nám slastný stav blaženosti, je nám jedno. Vše přisuzujeme báječnému protějšku. Lásce, vzájemnosti, společné budoucnosti. Nevidíme realitu, nevidíme chyby, nevidíme svět.

V centru pozornosti

Jenže pokud jsme ve své zamilovanosti sami, druhá strana naše pocity neopětuje, je dobré vědět, co se v našem těle děje. Jelikož někdy můžeme mít pocit, že je to jen o našich myšlenkách. Že si můžeme poručit: Nemysli na ni/něj! Soustřeď se jen na práci, na studium, na tabulky a předstírej, že se nic nestalo! Nevzpomínej na společný čas. Přece bys ho/ji nechtěl/a. Musíš na něj/ni zapomenout.

To ale bohužel naše mysl neumí. Neumí na něco nemyslet. Nelze jen tak zapomenout. Daleko lepší strategií než snažit se na něco nemyslet je zkusit svoji pozornost přesunout. Jenže k čemu? Docent Jaroslav Skála, známý český psychiatr, jenž pečoval o pacienty závislé na alkoholu, dobře věděl, že jakmile člověk po něčem prahne, nelze tuto závislost jen tak zrušit, vyškrtnout ze života, zapomenout na ni. Daleko lepší strategií je nahradit ji něčím jiným.

Odvážně si zde troufám přirovnat zamilovanost k závislosti. Ne proto, že bych tento kouzelný stav chtěla degradovat, ale kvůli tomu, že je opravdu těžké odolat té potřebě „být v kontaktu s druhým člověkem“. V tu chvíli, v ten moment je to to jediné, po čem naše srdce prahne. Jenže když druhá strana naše city neopětujeme, zažíváme velmi drsný odvykací stav. Čeká nás detox.

Pokud takovou situaci prožíváme, mnoho z nás postupuje tak, že se zavře doma. Rozhodne se bojovat o samotě. Procházíme si konverzace, staré zprávy, koukáme na společné fotky. Opětovně si vyvoláváme okamžik, kdy jsme byli s oním člověkem. Vracíme se na místa společných schůzek. Dobrovolně se vystavujeme působení všech hormonů, a co víc: zesilujeme jejich působení.

Naše tělo i mysl zažívá drogový absťák. Prahne po všech neurotransmiterech a opiátech, které jsme měli možnost pocítit. V té samé chvíli si ale my sami říkáme: Nepiš mu! Nemysli na ni! Je to pryč. Nemá o tebe zájem. Musíš se soustředit na svoji práci… a zapomínáme, že nejde jen o naše myšlenky. Měli bychom jít naproti i svému tělu.

Představa detoxu není příjemná – spíše naopak. Je obtížné odolat. Je obtížné netoužit. Je obtížné na svoji drogu nemyslet. Takže, teď zásadní věc, co s tím? Co se sebou, když se ocitneme v takovém stavu?

Odvykací kúra

Když už jsem zmínila skvělého docenta Skálu, zmíním i jeho „techniku“ práce se závislými. Režim, fyzické vyčerpání, běh, aktivita, pořádek. Léčba nebyla žádný med – ale byla úspěšná. Žádné pospávání, polehávání, odpočinek. Žádná ale, žádné výjimky. Žádné „protentokrát“. To by tělo ani mysl neuvítala.

Jenže smutná pravda je, že většina z nás si ve stavu nešťastné zamilovanosti řekne, že nechce dělat nic. Jen ležet, koukat na seriály a jíst zmrzlinu. Častokrát iniciujeme kontakt. Zkoušíme mu/jí napsat. Zkoušíme být kamarádi. Zkoušíme sex na jednu noc. A tím vším udržujeme závislost při životě.

Cílem není překlopit léčbu závislosti na psychoaktivních látkách na „léčbu nešťastné lásky“, ale když některé postupy fungují, proč je nevzít jako dar. Dar, který nemusíme znova objevovat – už víme, že funguje. V okamžicích, kdy se nám nechce nic, protože máme náladu na bodu mrazu, protože máme chuť se litovat, plakat, protože máme chuť vše vzdát, je skvělý způsob udělat přesný opak. Vrhnout se do něčeho jiného. Do činnosti, která nám udělá radost, ideálně nám umožní i odreagovat chemickou smršť v našem těle.

Úlevu může přinést pohyb. Běh, crossfit, tenis… Ale je to jen jeden ze způsobů. Relaxace, meditace, autogenní trénink. Dobrovolnická činnost, starost o druhé, neziskový projekt. Cílem je dát našemu životu řád a naplnění i přes aktuálně prožívané zklamání, naštvání a frustraci. Někomu vyhovuje zaměstnat tělo. Někdo naopak cítí úlevu, když tělo odpočívá a mysl se věnuje něčemu zajímavému, přínosnému. Tvorbě, péči o druhé, činnosti, která vyžaduje soustředění. Co je ale nejdůležitější: musí to být něco, co nás opravdu těší.

A co když nic takového nemám? Nebo to mám spojené s člověkem, který mě opustil? Pokud tomu tak je, objevujte. Nenechte se připravit jeho či jejím odchodem o životní radost. Věřím, že můžete nalézt smysl, naplnění či potěšení v něčem, co jste doposud nezkusili. Třeba kvůli tomu, že nebyl čas nebo důvod, proč něco nového zkoušet. Udělejte to pro sebe. Objevte, co by mohlo být vaším balzámem. Hledejte pro sebe potěšení.

Já to ale všechno dělám a ono to nefunguje. Takovéto rady jsou k ničemu. Svým způsobem máte pravdu. Samo o sobě by to k ničemu nejspíše bylo. Důležité jsou další dva kroky. Krok číslo dva: vydržte. Žádný detox není hned. Ani pod vedením těch nejlepších psychologů a psychiatrů.

Navíc na „vztahový detox“ býváme většinou sami. Přátelé, rodina, ačkoliv mohou být skvělou podporou, nejsou profesionálové. Někdy řeknou či jinak vyjádří věci, které nám úplně nepomohou. A pokud se sbíráme z opravdu bolestného rozchodu nebo pokud máme pocit, že se náš psychický stav nelepší, spíše naopak, je zcela na místě zkusit si říct o pomoc terapeutovi či psychologovi.

Jak fungovat bez své „drogy“?

Detox znamená, že z těla je droga vyplavena. Že zůstala závislost „pouze“ psychická. Nejsme pod vlivem omamných účinků. Jenže vystřízlivění není nic příjemného. Není nám dobře. Slabost, únava, nechuť, apatie, vztek, smutek, třes. To vše se může střídat, prolínat. Může to trvat několik týdnů, někdy i měsíců. A když nám něco není příjemné, máme tendenci z toho utéct. Co nejrychleji. Co nejdříve. Aby nám bylo zase dobře.

Tím však někdy celou situaci zhoršíme. Máme tendenci se vracet ke stejným způsobům chování a jednání, které nám ony vnitřní opiáty přinesly. Pokud už jsme jejich produkci nenahradili jinou činností, možná budeme opakovat stejný scénář. Možná mu nebo jí znova napíšeme. Možná budeme iniciovat další schůzku. Budeme protahovat utrpení – jen abychom se necítili špatně. Abychom detox ukončili. Aby nám bylo zase hezky. Ale vlastně sami víme, že to nikam nevede. Že se vracíme stále na to samé bolestivé místo.

Vydržet detox není snadné. Vlastně je to ta nejtěžší část. Nezapomeňme však, že my sami si ji můžeme ulehčit. V této chvíli jakoukoliv radostí, kterou pro sebe objevíme. Kino, divadlo, knihy, kurzy, výlety, příroda, pes, brigáda, kterou jsme chtěli vždy vyzkoušet, koníček, který jsme záviděli kamarádovi. Teď je ten správný čas udělat pro sebe něco hezkého. Teď je ten nejlepší čas opečovat se.

V této fázi má mnoho nešťastně zamilovaných tendenci házet na sebe špínu. Vinit se ze selhání. Neměla jsem začínat o společném bydlení. Možná jsem neměla tolik mluvit o práci. Mohl jsem ji nudit? Třeba bych měl být dominantnější. Hledáme příčinu v sobě. Častokrát ještě tak, že druhý nám už nedává žádnou zpětnou vazbu. Nekomunikuje. Prostě odešel/odešla. A my přemýšlíme. Trápíme se desítkami možných scénářů.

V tuto chvíli jede náš mozek na autopilota. Sám nám předhazuje nekonečné obsedantní myšlenky, které přehluší jakoukoliv stereotypní činnost. V tento okamžik je důležité zkusit si tento proud myšlenek zvědomit a nejlépe nahlas okomentovat: V danou chvíli jsem udělal/a to nejlepší, co jsem myslel/a, že je správně. Nic víc.

Někteří z nás si dokážou vyčítat téměř cokoliv. Přeberou na sebe zodpovědnost za věci, které nemohli předvídat. Nemohli tušit, že tak dopadnou. A přesto se staly. Rozchody, nedorozumění, hádky. Pokud budeme do nekonečna spekulovat a přemílat, co jsme měli říkat, nebo naopak neměli, co jsme měli či neměli udělat, pěkně si tím zatopíme. V tu chvíli jsme udělali tak nejlépe, jak jsme mysleli. Nemohli jsme tušit, co se stane. Co přijde. Doporučuji opakovat, nahlas, zřetelně, dokola. Kdykoliv takové výčitky přijdou.

Dívat se dopředu

A teď přichází krok číslo tři, možná na celé věci nejpodstatnější. Poučit se a udělat něco jinak. Stává se, že svými myšlenkami trávíme v minulých vztazích více času než ve vztazích současných. Opakujeme své scénáře. Vybíráme si stejné partnery. A celým procesem procházíme znova a znova. Trápíme se, vyčítáme si zklamání a nevidíme cestu ven.

Někdy je to právě tím, že zkrátka prahneme „po tom pocitu“. Touha po droze. Chceme být zase šťastní. Někdy si mylně spojujeme tento stav s člověkem, kterého jsme sotva poznali. Přisuzujeme mu/jí snové vlastnosti. Aniž bychom opravdu věděli, zda je má. K výběru partnerů používáme stejné strategie. Protože ačkoliv to dopadlo, jak to dopadlo, alespoň na chvíli jsme byli šťastní. A někdy tomu dáváme přednost před plným uzdravením. Prchneme z kroku číslo dva a točíme se v kruzích. Opakovaně si pak dopřáváme drsný detox.

Udělat něco jinak vyžaduje kuráž. Můžeme být zesláblí, vyčerpaní, frustrovaní. Je možné, že nás poslední „vystřízlivění“ stálo spoustu energie. Pokud si dopřejeme chvíli abstinence na zotavení, je to jen dobře. Dobré je, pokud si dopřejeme čas pro otázku:

• Neopakuje se mi stejný scénář už poněkolikáté?
• Nevybírám si stále stejně?
• Nepřistupuji k protějšku nějakým svým specifickým chováním?
• Je možné, že si tyto situace vytvářím?
• Je něco, co je pro mé nešťastné vztahy typické?

Toto nejsou otázky, na které by měl člověk znát odpověď ve vteřině, kdy jsou položeny. Odpovědi chtějí svůj čas. Uzrávají během dne i noci a uvědomění může přijít náhle. Možná si neseme vzorec ze své původní rodiny. Možná podvědomě ze vztahů prcháme. Možná v sobě máme přesvědčení, že si lásku vlastně ani nezasloužíme.

Odpovědi mohou být různé, ale pokud na ně přijdeme, dají nám trumf. Novou perspektivu. Náhled, prozření, pochopení. Jakmile se o sobě něco nového dozvíme, v ten okamžik vyrosteme. Posuneme se jako figurka po hracím poli. Jsme dál. Chytřejší, zkušenější, bohatší.

Najednou jako bychom mohli k budoucím vztahům přistoupit jinak. Jako bychom si přečetli svoji duševní kapitolu, kterou jsme v sobě zamkli a při čtení ji vždy přeskočili. Teď může být příběh zcela jiný.

Psychologové, terapeuti ani psychiatři nechlácholí. Nepoužívají větu: Bude to dobré. Ale já věřím, že bude. Zkušenost nám vždy něco ukáže. Poodhalí kousek naší duše. A každé poznání může pomoci k tomu, aby nám v budoucnu bylo líp.