Jsem mladá maminka, mám dcerku aktuálně 1,5 roku a začínám zjišťovat, že zdědila temperament po mně a manželovi. Oba jsme extroverti, manžel (když to přeženu) „labilní cholerik“ a já jsem obecně temperamentní – trochu tzv. italská rodinka.
S dcerkou navštěvujeme dvakrát týdně zájmové aktivity v dětském kolektivu stejně starých dětí a má dcera se projevuje výrazněji oproti ostatním dětem: hlasitá slova jako reakce na podněty, energicky tleská, tančí a poskakuje, jakmile slyší hudbu, občas má sklony si dělat věci po svém, např. všechny děti tančí za ruce a chodí dokola, ona jde sama do kruhu a tančí uvnitř.
Je evidentní, že se nestydí a má ráda pozornost ostatních. Zkrátka začínám zjišťovat, že to nebude klasické „průměrné“ dítě, co se temperamentu týče. Není však hyperaktivní, umí být i velice klidná a vydrží dlouho u knihy atd., jen v kolektivu se ráda uvolněně baví a malinko se občas předvádí.
Zajímá mě, jak jednat s temperamentní dítětem. Vím, že to bude složitější a složitější, až se objeví první období vzdoru atd. Jak obecně jednat?
- Např. dítě nechce jít, zastaví se a lehne si na chodník, domlouvání nepomáhá, když ho seberete, kope a řve celou cestu domů.
- Dítě chce sušenku, i když mu vysvětlíte, že už není, stojí u linky, vzteká se a řve.
- Potřebujete s dítětem popojet kočárem, ono však chce chodit a je schopné se celou cestu kočárem vztekat.
Co dělat? Co naopak ne? Případně dáte mi nějaké doporučení na publikaci či seminář či sezení u někoho, kdo by mi mohl pomoct? Ráda bych své dítě rozvíjela, správně regulovala jeho emoce a měla s ním kvalitní a vyrovnaný vztah.
Pavla, 28 let
Názor odborníka
Milá Pavlo,
zdá se, že máte živou, energickou a šikovnou dcerku, což je skvělé. A skvělé je i to, že pro ni coby sama temperamentní, extravertní osoba máte dobré pochopení.
Ohledně tzv. období vzdoru, které očekáváte, se myslím vyplácí umenšovat množství kolizních situací. Když je například možné, aby dítě namísto jízdy v kočáru šlo, tak bych mu to povolila. Nejde‑li to jinak, tak pojedete, ale holt s řevem.
V takových situacích je prima, když dokážete být sama v klidu a nad věcí, hodí se i být v dobré fyzické kondici. Nic jiného než vřeštící dítě ze silnice prostě odnést vám totiž často nezbude.
Pokud by se vám být v klidu nedařilo a jste s dcerou na bezpečném místě, může být nejlepší se v takové chvíli vzdálit, aby se negativní emoce zbytečně vzájemně neeskalovala (řev dítěte podráždí vás – křičíte pak na dítě a to spustí o to více…).
Ohledně rozvoje batolete, regulace jeho emocí a kvalitního, vyrovnaného vztahu s ním si myslím, že se tyhle věci daří dobře samy od sebe. Pokud jste sama ve svém dětství zažila dobrou péči, pak obvykle stačí, když trávíte s dítětem dostatek času.
Pokud byste však přece jen potřebovala do něčeho nahlédnout, mohu doporučit např. knihu francouzské psycholožky a psychoterapeutky Isabelle Filliozat: Do nitra dětských emocí.
Mnoho radosti,
Pavla Koucká
