Dobrý den, prosím o radu.
Je mi 34 let. Mám za sebou těžké dětství a docela hezké, ale sociálně utlumené mládí. Dlouhou dobu jsem se nedokázala osamostatnit, často jsem byla sama a nepodařilo se mi dokončit vysokou školu, která mě těšila. Můj život provázely různé psychické problémy (pocity méněcennosti a viny).
Nechci, aby to vyznělo příliš negativně, mám i hodně hezkých vzpomínek. Za celý život jsem měla jen dva partnerské vztahy, oba dlouhodobé. První byl zčásti dobrý, ale i velmi bolestný, ten nynější je v zásadě klidný a slunný. Máme se rádi, jsme spolu rádi, neubližujeme si. Psychicky i fyzicky si rozumíme.
Na počátku obou vztahů byla zamilovanost partnera, já sama jsem šťastnou lásku nikdy neprožila. Už delší dobu se s přítelem odhodláváme k početí dítěte, ale já to stále oddaluji. Myslím, že v pozadí je můj pocit, že jsem si „neužila mládí“. Až v posledních letech jsem nabyla trochu sebevědomí a cítím se lépe mezi vrstevníky i mezi mladšími lidmi. Vidím, o jaké možnosti a hlavně o jaká poznání a zkušenosti jsem se svou plachostí a uzavřeností ochudila. Mám pocit, že mě dítě uvrhne znovu do samoty a bude zábranou při poznávání lidí a rozvíjení bohatších vztahů.
Vnitřně odmítám přijmout, že už je čas oželet nedosažené věci (zejména euforii šťastné zamilovanosti). Zdá se mi, že mládí je jako dárek, který mi kdysi někdo dal, a teď mi ho odebírá, aniž by mě naučil s ním zacházet.
Jakkoli můj problém zní zřejmě rozmazleně, je mi z toho úzko.
Děkuji vám za radu.
Jana
Názor odborníka
Milá Jano,
hned ze začátku bych vás ráda ujistila v tom, že váš problém není vůbec projevem rozmazlenosti. Spíše bych vyzdvihla to, že si ho vůbec připouštíte, snažíte se jej pojmenovat a řešit ho. Ať chceme či ne, dospělost s sebou přináší mnohé věci, co nás děsí. Samostatnost, velké změny, závažná rozhodnutí, která někdy ovlivní celý život a která nejdou vzít zpátky. Jsou na nás kladeny velké nároky, obrovský tlak. Tlak, že si musíme nalézt životního partnera, zakládat rodinu, mít povolání, která nás nejen baví, ale která nás zajistí. Je to i určité srovnávání se s vrstevníky, kde jsou oni a kde my. Čeho oni dosáhli a my ne.
Přináší s sebou i zklamání, když se ohlédneme zpátky, představíme si sami sebe ve dvaceti letech a vzpomeneme si na to, jaké jsme to měli světové plány a kde jsme mysleli, že budeme. Tenkrát jsme si říkali, že ve třiceti budeme mít děti, manželství, kariéru, která všem vytře zrak. A kde jsme? Kam jsme se to posunuli? Neposunuli jsme spíš jen naše plány o dalších pár let? Co se vlastně změnilo? Nebyly to ztracené roky, hlavně v případě, že nevyšel vztah, do kterého jsme investovali, se kterým jsme „ztráceli čas“… Všechna ta rekapitulace může vést i k tomu, že se přátelíme s mladšími, kteří toto ještě nemusí řešit a srovnávat se s nimi je pro nás snazší.
Bohužel nám tenhle čas nikdo nevrátí. Ani vy se vrátit nemůžete. Je určitým řešením být stále svým způsobem „opožděná“ a není na tom nic špatného, ale není dobré se vracet. Násilně se vracet do předchozí životní etapy, která se už jednou uzavřela. Může se jednat o obrannou reakci. Vracíme se do období, kdy nám bylo lépe, kdy někdo přebíral naše povinnosti a rozhodoval nám o životě. Bylo to pro nás snazší. I za chyby jsme mohli vinit někoho jiného. Jani, možná je to příliš drsné, ale když se nepostavíme životu čelem a nezačneme ho řešit teď hned, zjistíme, že vůbec nežijeme. Že jen čekáme na změnu, která sama od sebe nepřijde.
Váš momentální vztah popisujete jako klidný a slunný. Chápu ho tedy jako vztah, ve kterém by dítě své místo našlo. Je však otázkou, jestli jste vy na něho připravená, což na 100 % stejně nikdy nebudete.
Co rozumíte pod pojmem – neužila si mládí? Ono to užívání si mládí patří do určité životní etapy, kdy jsou kolem vás stejně nastavení lidé, se kterými byste si mohla užívat. Vy jste teď v etapě, kdy byste mohla zakládat rodinu, máte člověka, se kterým ji založit lze. Tím, že se vám narodí děti, přece nemusíte přijít o kontakt s vrstevníky, možná naopak, může to být příležitost k rozšíření sociální sítě, kterou dosud máte.
Přemýšlím i nad tím, jak chápat, že jste šťastnou lásku nikdy neprožila. Nechcete oželet pocit zamilovanosti. Máte tím na mysli, že chcete svůj dosavadní fungující vztah vyměnit za zamilovanost, která přejde? Přemýšlím i nad tím, jak dlouho už na ni čekáte. A jak to bude vypadat, až se tento pocit dostaví a jestli vůbec. Opustíte pak svého současného partnera a budete si užívat oné zamilovanosti (nepřeceňujete ji?). Není lepší mít dlouhodobý a spokojený vztah, který je jistotou?
Kdybychom měly možnost osobního setkání, měla bych na vás ještě spoustu dotazů. Věřím, že mnohé z nich si kladete sama. Zkuste si udělat čas sama na sebe a zamyslet se nad nimi. Jak byste chtěla, aby se váš život vyvíjel dál? Jaké jsou vaše priority? Je teď čas na dítě a chcete ho vůbec někdy? Nemusíte mít jeden dlouhodobý cíl, ale ty dílčí krátkodobé vás rovněž nasměrují. Myslím, že i osobní návštěva terapeuta, by pro vás byla přínosem a prostorem pro zamyšlení, kam dál.
Lucie Bukáčková
