Sme manželský pár s 1,5 r. dieťaťom. Brali sme sa z lásky. Z prekážok, s ktorými sme sa stretli a riešili, sme vyšli posilnení. Vzťah som vnímala ako pevný, muža po mojom boku ako toho pravého. Dieťatko bolo neplánované, ale vítané. Po jeho narodení som sa promenila ja: zníženie sebavedomia, materská rola aj vo vzťahu k manželovi, viac som kontrolovala, riadila. Zároveň som bojovala s jeho imponujúcou mužskou rolou, akoby sa mi prispôsobil. Obávam sa, že som možno týmto prístupom vytvorila vo vzťahu neslobodu alebo tlak. Ešte je dôležité, že pred pol rokom manžel zmenil prácu z s dobrým kolektívom ale nulovou perspektívou do oblasti, kde môže pracovne rásť a vzdelávať sa (ako si sám prial), ale zatiaľ si nenašiel medzi kolegami nikoho, s kým by si bližšie rozumel.
Manžel sa správa inak. Častejšie sa venuje svojim aktivitám, prichádza menej s návrhmi na spoločný program, akoby som mu nebola vzácna (ako to však urobiť s malým dieťaťom?). Akoby sa stratil vyrovnaný partnerský vzťah, začali dominovať povinnosti okolo dieťaťa a rodičovské role. Keď som sa mu zverila, že vnímam nejaké zmeny, tak mi povedal, že je všetko v poriadku a objal ma. Neskôr sme si priznali, že nám opadla zamilovanosť, ale podľa jeho slov je teraz dôležitejšia oddanosť a že ma miluje. Že nemôžeme žiť z toho, čo bolo, ale čo je. Teraz sa správam viac rešpektujúco, cítim sa atraktívnejšie. Možno sme v prechodnej fáze a chcela by som, aby sme z toho vyšli posilnení, prepojení. Len mám pocit, že sa vzďaľujeme.
Nina, 33 let
Názor odborníka
Milá Nino,
ve vašem dopise jsem nenašla žádný přímý dotaz. Nicméně mi z něj vyplynulo, že máte pocit, že se od sebe s mužem vzdalujete, a že byste to ráda změnila. Ráda byste se cítila muži opět blíže, přála byste si vyjít ze současné situace posilněná, ale nejste si tak úplně jistá, že se to podaří. Je to tak? Možná byste ráda, kdybych vám takovou jistotu mohla dát?
Děti potřebují tolik rodičovské energie a péče, že jsou vždy velkou (a často v životě vůbec největší) zkouškou partnerského vztahu. Navíc se vztah téměř vždy stává asymetrickým: původně soběstačná žena přestává být výdělečně činnou a vůbec je péčí o dítě tak vytížená, že ji to činí na muži závislou.
Každý vztah tak narozením potomka (zejména vždy toho prvního, protože ten představuje největší změnu) prochází zkouškou, vývojovou krizí. Z níž může ovšem vyjít posilněn. A vy pro to máte, zdá se mi, dobré předpoklady.
Z čeho tak soudím? Co mi dodává optimismu?
- Předně si to sama přejete
- V minulosti váš vztah překážky posilovaly
- Máte k sobě navzájem dostatečnou důvěru na to, abyste o svém vztahu mluvili
- Váš muž řekl, že vás miluje a že byste se měli (společně) orientovat na budoucnost
Podle toho, jak to popisujete, se mi zdá, že po narození dítěte jste to ve vztahu byla zejména vy, kdo se změnil: ztratila jste sebevědomí a začala více kontrolovat. Manžel reagoval stažením se ke svým zájmům. Nyní se zdá, že jste to opět vy (možná logicky), kdo se první mění: jste více respektující a vedle role matky znovu vnímáte důležitost partnerského vztahu. A doufáte, že váš muž na to zareaguje, že vás bude následovat.
Možná že k tomu spontánně dojde. Možná ale můžete být v tomto směru i aktivnější? Nevím, jak probíhal váš rozhovor, píšete pouze, že jste se muži svěřila, že vnímáte nějaké změny. Možná se mu můžete svěřit i s tím, co chcete, po čem toužíte? Popřemýšlejte o tom, co by vás mohlo propojit, sblížit. Možná i vy sama můžete přijít s návrhem společného programu. Na atraktivitě vám to určitě ubrat nemusí!
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeji, ať se daří,
Pavla Koucká
