Už nějakou dobu mám pocit, jako bych žila v krabici, ať se otočím na kteroukoliv stranu, narazím do zdi a nemůžu dál.
Nedaří se mi, mám pocit, že jsem k ničemu a nic moc neumím. Když jsem ve společnosti, poslouchám a pozoruju, jak a o čem se ostatní baví, připadám si jako idiot, který o ničem nic neví a neumí se bavit a pohotově reagovat.
Ráda tancuju, jsem v tanečním týmu, ale nemám ani herecký, ani dramatický talent na to, abych vyjádřila, co tanec vyjadřovat má. To, co předvádím, je to nudné a bezvýrazné a s tím asi už moc nenadělám, i když se snažím. I v práci narážím na svoje omezení, nejsem spontánní, vřelá ani neumím navazovat příjemnou atmosféru, všechno, co se týče vztahů mi hrozně dlouho trvá, než se rozhoupu a mám pocit, že většinou je pak pozdě a „ujel mi vlak“. Nevím, jak se z toho vymotat, mít nějakou hodnotu pro sebe i okolí, být nějak užitečná, mít nějaké pevné místo.
Děkuji.
Aliju
Názor odborníka
Dobrý den, Aliju,
děkuji vám za psaní, váš příběh mne zaujal.
Představuju si tu krabici, o které píšete, a říkám si, že to musí být nepříjemné, myslet si, že kam se hnu, narážím na zdi. Nejdřív jsem chtěla napsat „na své limity“, pak jsem si ale uvědomila, že vůbec nevím, jestli ty limity jsou opravdu vaše. Nevím nic o tom, jak vznikly. Kde se vůbec vzala představa, že jste k ničemu? Neumíte se bavit? Neumíte pohotově reagovat? Znamená to, že se nebavíte, když jste ve společnosti druhých lidí? Představuju si, že možná jsou situace, ve kterých si zábavu přece jen užíváte – možná to není vždy a možná to není v jakékoli společnosti, ale kdo určuje, jak bychom se měli bavit?
A to, že má člověk reagovat pohotově, že má navozovat příjemnou atmosféru? Zní to jako nějaký požadavek, pravidlo, podle kterého se máme chovat, abychom byli v pořádku…
Píšete, že byste chtěla mít hodnotu, být užitečná. Aliju, jsem přesvědčená, že hodnotu máte i bez všech těch „měla bych“. Zaujalo mne, že ráda tančíte a přemýšlím nad tím, jaké jsou asi všechny důvody, proč se tanci věnujete. I tady slyším předpoklad, že tanec by měl „něco vyjadřovat“. Možná ale máte další důvody, proč máte tanec ráda, zkuste se nad nimi zamyslet. A doporučuji vám se takto zamyslet nad vším, čeho si na sobě ceníte, s čím jste spokojená. Možná by vám s tím i s případnými dalšími tématy mohl pomoci psycholog či psychoterapeut.
Každopádně vám přeju hodně štěstí!
Pomohl vám článek?
