Dobrý den,
připadám si hloupá, trapná, hysterická. Vytvářím si vlastní tragické příběhy, v nichž hraji hlavní roli. Nikomu nic neříkám, vše se odehrává pouze v mé hlavě.
Vznikne to třeba z jedné skutečné události – někdo se mě ve městě omylem dotkne, popř. se „divně“ podívá. A mně to slouží jako základ pro vytvoření určitých smyšlených tragédií.
Nedávno jsem si vymyslela, že jsem byla unesená skupinkou násilníků, kteří mě bili, zotročovali, zneužívali a zakazovali mi mluvit, a když policie na vše přišla a já jsem měla vypovídat, nic jsem jim neřekla, protože jsem se až nadosmrti naučila mlčet. Život jsem pak strávila za zdmi léčebny, skamarádila jsem se s pavouky (ze kterých mám normálně hrůzu) a mým snem bylo jít do Alp pást dobytek.
Tímto bezduchým přemýšlením jsem strávila téměř hodinu. Jeden pozitivní dopad to však mělo – po asi půl roce jsem neměla daleko k tomu, abych se rozbrečela. (Nebrečím, neumím to už, držím vše v sobě.)
Poslední dobou se také děsím toho, že mě někdo na ulici přepadne, okrade či znásilní. Před časem jsem si zase vyčítala, že jsem v jednom velmi nepříjemném období (šikanovali mě) nereagovala víc nápadně a neztropila jsem nějakou scénu. Říkala jsem si, že jsem se měla třeba pokusit utéct, aby si konečně všimli, jak mě to zasáhlo, ale místo toho jsem jen poslušně seděla a mlčela. (Tohle jediné se skutečně stalo, jinak jsou výše popsané příběhy pouze mé smyšlenky.)
Fantazírování je normální, ale kde je hranice, co už je „za“? Snad neobtěžuji. Děkuji.
ES
Názor odborníka
Milá ES,
rád bych reagoval vhodně na váš příběh či příspěvek, ale vidím jen malý kousek mozaiky a bez dalších dílků kolem je pro mě těžké reagovat tak, abyste z mé odpovědi měla nějaký užitek – to by byl můj cíl. Mohu jen hypotetizovat a zkusit propojit své pocity a dojmy ze čtení vašeho příspěvku s tím, co a jak popisujete. Možná vám teď tedy neposkytnu dobrou odpověď a vy se pak můžete cítit trapně či hloupě („ani psycholog mě nepochopil“).
Jak vaše pocity, o kterých píšete, vlastně vznikají? Nemohou se objevit v kontextu nějakého typu komunikace s druhými (příp. komunikace se svými představami)? Zde by to mohlo být tak, že některé věci jste nesdělila (nevím nic o tom, jak vypadá váš vnější svět, vaše vztahy, ani váš věk, ze kterého bych mohl mít přesnější obrázek o tom, jestli vaše fantazie a další psychické síly odpovídají nějakému „většinovému prožívání“ čili „normě“ ve statistickém smyslu). Nevím, zda neuvedení těchto věcí byl záměr a máte potřebu některé věci nechat zakryté, nebo zda by to šlo číst tak, že pro vás nemají velkou váhu a tak o nich nepíšete. Propojím‑li dohromady vaše pocity z jiného kontextu s tím, jak mám minimální možnost je zacítit z vašeho popisu, vede mě to k představě, že vaše emoce (zde by to mohl být např. pocit nepochopení) mohou vzniknout tak, že nedáte do kontaktu něco, co by komunikaci prospělo. Nepíšu to vůbec jako výtku, jen jako pokus o analýzu.
Také nevím, co vše prožíváte kolem vašeho fantazírování. Trápí vás? Baví vás? Obojí? Snažíte se to nějak regulovat? Vedete s těmito fantazijními obrazy dialog? Ve smyslu, zda je zkoumáte a snažíte se najít nějaké porozumění? Chtěla byste fantazie tlumit, měnit, rozvíjet? Jaký k tomu máte postoj? Zlobíte se na sebe? Je vám to jedno? Je na tom něco příjemného?
Co byste od psychologa chtěla a potřebovala slyšet? Když někdo řekne „něco mě bolí“, může žádat odstranění bolesti, porozumění bolesti, naučit se jak s bolestí zacházet, sdílení a přítomnost druhého, útěchu apod. Nevím, co potřebujete a nemohu vám to tedy dát. Myslím si, že si nejdřív asi potřebujete zformulovat, co hledáte – pak se ukáže cesta.
Bez dalších indicií a dialogu bych dával jen s velkou opatrností vyjádření o té „hranici“, jak píšete. V určitém věku je fantazírování zcela běžné, fantazie může zpracovávat důležité zážitky, dodává materiál, který lze pak uchopovat vědomě s porozuměním a emočním ukotvením. Záleží na tom, zda vnímáte přesně, co je „realita“ a co fantazie, jak se vám mezi těmito světy proplouvá apod. Fantazijní prožitky plní nějakou funkci – zda je to adaptivní funkce, nebo zda už to spíše ztěžuje spokojený vnitřně svobodný život, je opět na delší povídání. A záleží hodně na vašem pohledu. Pro někoho bude za hranicí řada věci, které někdo další bere jako „normální“ a bezproblémové území.
Mě napadlo, že vaše fantazie přispívá k upevnění obrazu o sobě samé a vaší roli v životě (jako někoho, komu asi bylo – opakovaně? – ubližováno). Přináší materiál, který se mohl odehrát, byť třeba ne v doslovné podobě. Také to však může být tak, že díky těmto fantaziím se stáváte tou hlavní postavou, kterou potřebujete být. Možná potřebujete být zahlédnuta, dostat pozornost, vidět sama sebe. Fantazie vám nabízí velké (i když tragické) příběhy a třeba „léčí“ pocity méněcennosti a bezvýznamnosti. Díky silným příběhům asi cítíte emoce, které potřebujete prožívat. Sama jste objevila možnou souvislost toho, že pomocí fantazijného obrazu jste se dostala až do blízkosti slz – možná k nim máte dojít a jinudy to nejde.
Zajímala by mě vaše představa o té hranici, co tím myslíte, jak si ji představujete a jaké jsou ty dva světy, které hranice spojuje či rozděluje. Myslíte, že utíkáte z jednoho světa? Nebo je důraz spíš v tom směřování někam jinam? Něco hledáte a fantazie je prostředek „cestování“?
Fantazii může prospět, když se s ní vede dialog. Proto vám doporučuju, abyste si své fantazijní prožitky např. psala, malovala některé scénky, přemýšlela o nich. Tím budou zahlédnuty a propojeny s dalšími složkami vnitřního světa. K tomu by stálo za to, abyste o nich mluvila s někým naživo. Myslím, že máte dobré téma na vstup do psychoterapie. Minimálně byste mohla získat ujištění na otázku, co kdo považuje za „hraniční“ či „přeshraniční“ prožívání či jednání a mohla byste se učit formulovat, co hledáte a potřebujete.
Držím palce, ať dojdete k tomu, co je pro vás důležité.
Aleš Borecký
