Dobrý den,
chtěla bych se podělit o strasti, které aktuálně zažívám, a požádat o radu či pomoc z pro mě poněkud bezvýchodné situace.
Zruba před rokem a půl jsem se seznámila s mým současným přítelem, byla to v celku spontánní láska a já si zprvu myslela, že jsem zamilovaná a že už se na mě konečně usmálo štěstí. Přítel bydlí v cizině, takže jsme hned z prvopočátku i s mojí dcerou začali žít napůl tady a napůl v cizině.
Nějakou dobu to bylo fajn, malá mu začala říkat tati a bylo vidět, že k sobě mají nádherný vztah. Bere ji jako vlastní a ona na něho nedá dopustit. Jenže pak přišly hádky, už několikrát jsem chtěla odejít, jenže oni spolu sedli a začali brečet… Takže jsem se k tomu plně nikdy neodhodlala.
Vím, že to nefunguje, už proti němu cítím averzi a rozčílí mě pomalu každé slovo. Teď jsme měsíc tu v Čechách a já jsem rozhodnutá se s ním rozejít. Neustálé výčitky a hádky o tom, co všechno dělám špatně a jak jsem hrozná mě ubíjí, on vůbec nevidí chyby v sobě, ale jen ve mně.
Vím, že se nikdy nezmění. Jenže malá o něm pořád mluví. Neustále se ptá, kdy poletíme za tatínkem, jak jí hrozně chybí… Nemám to srdce jí říct, že bude konec.
Za týden tam máme letět, a vůbec nevím, jak se zachovat, jak s ním vztah ukončit, když v něm figurují city dítěte? A jak s ním vztah ukončit, když plánuje budoucnost. Jak se s ním rozejít? Je mi ho hrozně líto, nechci mu ublížit a nechci ublížit ani malé. Nebude lepší setvat i když nejsem šťastná? Štěstí malé je pro mě to nejdůležitější.
Karolina
Názor odborníka
Dobrý den, Karolíno,
děkuji za důvěru, se kterou nám zasíláte svůj příběh. Píšete zde o vztahu s vaším partnerem, chcete se s ním rozejít, na druhou stranu vnímáte, že dcerka si k němu vytvořila vztah a nechcete jí ani jemu rozchodem ublížit. Ptáte se, zda se s ním rozejít, nebo zda být ve vztahu i za cenu svého neštěstí.
Když si čtu vaše řádky, vnímám, že pravděpodobně dochází ke střetu vašich osobních zájmů a potřeb s potřebami a zájmy vaší dcery. Věřím, že tato situace může být poměrně tíživá či vyčerpávající. Rodičovství v nejrůznějších situacích s sebou vždy nese i dilemata, nakolik má člověk poodstoupit z pozice svého přirozeného ega a svých potřeb ve prospěch dítěte, kde se v daný okamžik nachází ona hranice.
Dětem rozvod a rozchody rodičů, či osob, ke kterým si vytvoří vazbu, skutečně působí rány a zranění. Každé dítě si potřebuje rozvíjet a budovat vztah s otcem, s matkou, zároveň také potřebuje vnímat a cítit partnerský vztah svých rodičů. Vidět jak spolu kooperují, jak řeší konflikty, jakým způsobem si vyjadřují city, lásku, ale i nesouhlas, či agresi. Partneři spolu nemusí vždy souhlasit, ale pro děti je důležité, aby mohly zažít, že se i přesto, že mají odlišné názory, spolu dokáží domluvit.
V některých případech může být nefunkční partnerský vztah mezi rodiči pro dítě velmi frustrující a zatěžující (rodiče si mohou například na dítě promítat témata, která patří k jejich nefunkčnímu vztahu, mohou dítě používat až zneužívat pro manipulaci s partnerem, atd.) a rozvod či rozchod je na místě.
Já osobně jsem zastáncem toho, že když se něco rozbíjí, je dobré se opakovaně pokusit to opravit. Případně přivolat někoho na pomoc k takové opravě. Proto mne napadá, zda by nestálo za pokus začít budovat své štěstí ve vztahu s vaším partnerem. Nevím, co všechno jste oba zkoušeli udělat pro to, abyste vašemu vztahu pomohli a cítili jste se v něm lépe. Je možné, že proběhlo hodně pokusů a přesto se stále vracíte do stejných neuspokojivých kolejí. V takových situacích může být ku pomoci psycholog, či rodinný terapeut, který by vám mohl pomoci pracovat na zlepšení a úzdravě vašeho vztahu. Píšete, že partner je často v cizině, nyní jste měsíc spolu. Přemýšlím nad tím, že vzrůstající averze může být pouze kulminací a přirozenou krizí, která dříve či později nastává skoro ve všech vztazích. Intenzita se pochopitelně liší. Krize je ale možné překonat a nakumulovanou averzi, či agresi zpracovat, bezpečně vyjádřit a ustát. Vztah se poté může transformovat, prohlubovat či měnit.
Někdy je skutečně realitou, že partneři spolu nedokáží vztah uchovat, i přestože se oba snaží, či snažili. V případě, že se rozhodnete vztah ukončit, doporučovala bych podobně, jako to bývá u chirurgů o tzv. “čistý řez“. Nejdříve by bylo vhodné probrat vaše rozhodnutí s partnerem, počkat si na jeho i svoji reakci. Důležité je domluvit se společně s ním na průběhu rozchodu, včetně praktických záležitostí ve vztahu k dceři. Ujasnit si, kdo z vás se chce, či nechce a v jaké míře, vídat. Poté, co budete mít dostatečné informace a reakce od partnera, učiňte potřebné konkrétní kroky a další rozhodnutí. Jakmile budou další rozhodnutí učiněna i na základě vyhodnocení zkušeností, které vyplynou z otevření tématu s partnerem, můžete následně zaujmout k dané situaci i jasný postoj. Budete se pak cítit jistěji i v situacích, kdy bude docházet na konfrontaci s dceřinými otázkami a reakcemi. Ve vztahu k dceři bude dále důležité ustát a pomoci jí vyventilovat emoce (stesk po tatínkovi, smutek, opuštěnost, vztek apod.), pomoci jí je zvládnout a emočně se o dcerku postarat.
Napadá mne, zda je ve vašem okolí někdo blízký, kdo vám může být v této situaci oporou. Je možné, že vy sama nyní potřebujete podporu, péči, úlevu. Sdílení toho, co člověka tíží bývá mnohdy velmi nápomocné. Průvodcem v situaci, o které nám píšete, může být i psycholog či psychoterapeut.
Přeji, vám, Karolíno, hodně sil a klidnou mysl při rozhodování a realizaci vaší cesty.
S úctou,
