Dobrý den,
je mi 17 let a chodím na bilingvní šestileté gymnázium. V prváku jsem se zamilovala do kluka a řekla to „kamarádce“. Tedy, zdála se tak. Nicméně ta to řekla celé naší i paralelní třídě, kam chodil, a byla jsem lidem v posměch. Uzavřela jsem se do sebe a ztratila kolem sebe kamarády.
Neměla jsem s kým si promluvit, zároveň mi to ale přišlo jako triviální věc, o které bych se doma neměla zmiňovat. Jenže se to stupňovalo a začal mi psát jeho kamarád, že jsem hnusná a pitomá. To mě nakonec donutilo k tomu se pořezat. Třikrát.
Od té doby mám problémy s komunikací. Mám strach se postavit před lidi, mluvit před nimi. Mám strach s nimi vůbec komunikovat. Necítím se dobře ve společnosti a představa mluvy s cizími mě děsí k smrti. Hlavně u mužské části.
Snažím se být taková, aby mi nikdo nenadával. Abych se nemusela hádat. Nechávám sebou házet. Nevím, kdo jsem, kým bych měla být nebo co bych měla dělat. Cítím se ztracená ve vlastním životě.
Škola je těžká a já mám pocit, že musím být nejlepší, aby se mi ostatní nesmáli. Nedokážu se přestat učit, dokud nevím, že to doopravdy umím. Jsem schopna nad tím strávit i celý den. Nechodím do žádných kroužků, protože mám strach z lidí. Že se mi budou smát, budou mě sledovat.
Někdy brečím a nevím proč. Cítím, že bych měla být dokonalá, aby mě nikdo neodsuzoval. Těžko si udržuji přátele, protože nevím, zda jim můžu věřit, jestli mě nezradí. Nejsem šťastná, ale nedokážu s tím nic udělat. Nevím, jak mám dál žít…
Děkuji za každou radu.
J.
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru.
Píšete, že chodíte na šestileté gymnázium. To znamená, že v prvním ročníku, kdy jste se zamilovala, vám bylo asi tak 13 let. To je věk, kdy se takové věci dějí.
Naneštěstí je to i věk, kdy se v kolektivu dětí neví, jestli to je v pořádku (jak by tomu bylo o pár let později), nebo jestli je to divné (jak by tomu bylo o pár let dříve). A naneštěstí je to také věk, kdy je člověk hodně citlivý a kdy odmítnutí a zrada mohou napáchat obrovské škody.
Z pozice dospělého by se vše mohlo snadno okomentovat jako pubertální záležitost, jenže je jasné, že pro vás je za tím spousta trápení a neštěstí. V době, kdy jste si měla začít budovat své ženské sebevědomí, jste byla krutě odmítnuta, byla jste předmětem posměchu a místo sebevědomí jste budovala pravý opak. Pocit méněcennosti.
Nastoupila jste do bludného kruhu, kdy odmítnutí vede k pochybnostem o sobě samotné, pochybnosti k opatrnosti a stažení se, stažení se k nedostatku příležitostí ke komunikaci s lidmi (hlavně chlapci a muži), nedostatek příležitostí k nedostatku zkušeností, nedostatek zkušeností k pochybnostem o sobě samotné… a tak pořád dokola.
Snažíte se být nenápadná, nehádat se, vyhovět a tím se právě stáváte nápadnou jako snadný cíl. Smát se vám, „kopnout si“ do vás, je snadné. Útočníkovi nic nehrozí. Neudeříte zpátky, ale potrestáte sebe samu. Třeba tím, že se pořežete.
Nechodíte mezi lidi, protože jim nevěříte, pro samé učení nemáte čas na koníčky. Třeba nejsou všichni lidé zlí, jenže když mezi ně nezkusíte jít, nezjistíte to. Když se budete pořád jen učit, nebudete mít čas na to, abyste zažila něco příjemného. Něco hezkého. Něco, co by vás rozveselilo a třeba aspoň na chvíli udělalo šťastnou.
Trápení, v němž žijete, se dá změnit. Jeho zdroj je ve vaší hlavě. Ve vašich životních přesvědčeních o vás samotné, o ostatních lidech a o světě. A ta se dají „přepsat“.
Ptáte se, co máte udělat. Najděte si někoho, s kým můžete vše probrat. Zkuste třeba psychologa. Začněte u školního, pokud nějakého máte. Nebo zkuste pedagogicko‑psychologickou poradnu. Nebo internet. Nebojte se, dá se to změnit.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím vám palce,
Pavel Král
