Otec bil, kopal a psychicky tyranizoval maminku a to většinou před námi.
Zvláštní bylo, že po běžné hádce odešel někam do ústraní, kde si nahlas opakoval různé fragmenty hádky, čímž se víc a víc rozčiloval, až vyskočil a běžel ji zbít nebo rozbít nějaké její věci.
Zdánlivě neuměl krotit své výbuchy vzteku, ale stačilo, aby se někdo objevil a najednou byl strašně hodný – nikdo by neuvěřil, že je to sotva pár minut, co dal svojí ženě pěstí do obličeje. V mládí mamku vydíral, že jí i nás děti zabije, pokud ho opustí, nyní má invalidní důchod, tak jí pořád předhazuje, že by byla bestie, kdyby opustila nemocného.
Díky jeho zdravotnímu stavu už nemá tolik sil, aby maminku bil, ale drtí ji psychicky, pořád jí opakuje, že je blbá, ošklivá, stará, neschopná…
Mám tátu ráda a zároveň ho nesnáším, bydlím ve městě a k našim jezdím jen na víkend, protože déle nevydržím jeho chování (vše musí být po jeho, vychvaluje cizí na náš úkor a tvrdí, že nám máma o něm něco nalhala a on nic špatného nedělal!)
Aby toho nebylo málo, na základce jsem se chovala trochu jinak než spolužáci – uzavřeně a odtažitě, brzy to vyústilo v šikanu. Asi půl roku jsem seděla v lavici s klukem, který mě často praštil nebo urazil. Dočasně pomohla změna třídy, jenže i tam jsem se nějak vyčlenila a stala se terčem posměchu a urážek. Každý nedělní večer jsem probrečela v očekávání, co mě zase v týdnu čeká…
Nyní mám veliký problém – nedůvěřuji mužům, mám strach z jejich síly, moci a falešnosti. Proto se bráním vztahům…
RUR
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Internetová poradna snese mnohé. Domněnky i zjednodušení. Váš otec je tyran. A máma týraná žena. O týrání bylo napsáno mnohé, ale jeho podstatou je to, že tyran oběti systematicky snižuje sebevědomí, ponižuje ji, psychicky deptá, slovně i fyzicky napadá. Pro oběť je to sice nesnesitelné, ale protože její sebevědomí je prakticky nulové, neodváží se odejít. A tak si tyran troufá stále víc. Druhým (častým) rysem tyranů je to, že pro okolí to jsou často milí a okouzlující lidé, do nichž „by to nikdo neřekl“, že mlátí svou ženu (a často i děti).
Tolik o vašem otci a matce.
A jak se to týká vás? V právě popsaném prostředí má dítě pramalou šanci vyrůst a dospět bez nějakých následků. Dopustím‑li se dalšího zjednodušení, tak v průběhu výchovy se dítě identifikuje s nějakým vzorem. Vy jste měla na výběr nesebevědomou oběť nebo nesebevědomého tyrana. Z toho tedy plyne, že co se týká sebevědomí, nebylo z čeho vybírat a z volby mezi tendencí k tyranovi či oběti jste si vybrala oběť. (Slovo vybírat berte samozřejmě s nadsázkou.) To se projevilo i v kolektivu na základní škole. „Oběť“ se prostě chová jako oběť. Až se jí doopravdy stane.
Na tom, že nedůvěřujete mužům, vlastně není nic divného. Táta mlátil mámu, Váš šikanovali spolužáci. Ve vašem vzoru partnerského vztahu (rozumějte vztahu vašich rodičů) se ponižuje a mlátí. Komu by se do něčeho takového chtělo? A navíc, podle čeho vybírat? Jak věřit tomu, že nevyberete špatně? Jak poznat, jestli když vás někdo okouzlí, vás pak také nebude mlátit?
Řešením by pro vás mohla být psychoterapie. Najděte si dobrého psychoterapeuta, pomůže vám vyrovnat se se zážitky z dětství i s vaším strachem z mužů.
Držím vám palce,
Pavel Král
