Dobrý den, mám devítiměsíčního syna, který prakticky pořád vyžaduje být se mnou v bezprostředním fyzickém kontaktu, což pro nás oba představuje velký problém.
Pro mě z časových důvodů (nemohu pak ani uvařit oběd, vyprat prádlo, natož se třeba sama během dne najíst) a pro chlapečka, protože ho pak téměř nezajímá nic jiného.
Dokonce si ani se mnou nechce moc hrát, leda malou chvilku. Když ho položím a sednu si vedle něj, zběsile se ke mně plazí (jinak se skoro nikdy neplazí) a úzkostlivě pláče a snaží se na mě vyšplhat. Trvá to cca 2–3 měsíce se zhoršující se tendencí.
Zkoušela jsem ho několikrát nechat plakat, ale většinou se neutišil, dokud jsem ho opět nevzala. Když ano a s něčím si začal hrát, tak jeho nový zájem stejně velmi brzy opadl.
Když ho chci předat druhé osobě (ať ji vídá každý den nebo téměř cizí člověk), směje se na ni, koketuje, ale jakmile si ho chce daná osoba vzít do náruče, doslova se na mě přisaje a od osoby se odvrátí. Přitom se společnosti nikterak nebojí. Několikrát ho někdo hlídal a vše proběhlo v pořádku (i když vyžadoval pozornost od hlídající osoby), dokud mě neviděl.
Vím, že mamánkovské období je normální, ale v našem případě začíná přerůstat do extrému. Nenapadá mě žádná příčina, i porod proběhl v pořádku, šest měsíců byl plně kojen (částečně doteď, jeho další závislost, kdyby to šlo, tak pije nepřetržitě), v rodině je příjemná atmosféra, nikdo z nás není vystaven stresu. S přítelem nevíme, jak to šetrně řešit, proto doufám ve vaši radu.
Děkuji.
Eva
Názor odborníka
Vážená paní Evo,
z vašeho dotazu cítím velkou naléhavost a snahu rychle řešit problém. Dovedu si představit, že podobnou naléhavost a s ní spojenou úzkost z vás cítí i váš devítiměsíční chlapeček. Možná, že právě vaše nespokojenost a nejistota týkající se jeho chování mohou podporovat jeho strach z oddělení a snahu zůstat s vámi v těsném kontaktu.
Přijde mi, že chování vašeho syna je v kontextu věku, ve kterém se nachází, srozumitelné a normální. V období mezi sedmým a devátým měsícem se u dětí běžně objevuje přechodné období „strachu z cizího“. Děti si začínají více uvědomovat vnější svět jako oddělený, na jejich vůli nezávislý, a tedy plný nepředvídatelných záhad, překvapení a nebezpečí. Maminka v tu chvíli představuje jedinou jistotu v jinak neznámém světě. Maminka se stává bází, ze které je možné později začít tento záhadný svět zkoumat. Dříve ale, než k tomu dojde, potřebuje se dítě přesvědčit, že je tato báze pevná a bezpečná. Zdá se mi, že váš chlapeček může mít pochybnosti o tom, že tomu tak skutečně je a pravděpodobně proto se vás nehodlá ani na okamžik vzdát.
Zkuste pro tuto chvíli přijmout potřebu blízkosti vašeho syna jako přirozenou a normální a uspokojit ji. Zkuste přijmout i svá vlastní omezení a netrestat se za ně výčitkami a úzkostí. Někdy prostě není možné zvládnout všechno. Většina maminek jistě potvrdí, že zažívala při péči o dítě podobné pochybnosti o svých kvalitách matky a hospodyně. Většina jich jistě také řekne, že šlo o přechodný stav.
Počítám, že rychle zjistíte, že se budete vy i váš syn cítit lépe, když vám fyzická blízkost a vaše „nedokonalost“ nebudou připadat nenormální. Praní odložte, vaření nechte na příteli. Anebo, zkuste prát a vařit se synem, třebaže se mu to třeba z počátku nebude líbit a bude vás při těchto činnostech zpočátku sledovat se slzami a nespokojeností v očích. Postýlka nebo ohrádka v kuchyni sice není moc praktická, ale budete moci být spolu a zároveň pečovat o sebe a domácnost. S jeho půjčováním druhým lidem ještě chvíli počkejte. Užívejte si blízkosti, která se v této podobě už nikdy nevrátí. Společné hraní, nadšení z nových objevů, radost z návštěv přijdou jistě zanedlouho.
Přidám ještě jednu obligátní radu. Pokud by se problémy ve vašem vztahu objevovaly i nadále, neváhejte vyhledat specialistu, nejlépe psychoterapeuta nabízejícího společnou psychoterapii dítěte a rodiče nebo rodinnou psychoterapii.
S pozdravem,
Petr Sakař
