Celou střední školu jsem sportoval a neučil jsem se. Učení mě vůbec vlastně nezajímalo, prostě sportovní hlava.
Mám takovou zvláštnost, že když se do něčeho zakousnu, hned to umím. Stačí třeba 14 dní neustále běhat, posilovat nebo se učit jazyky, a hned to umím. Jenomže v tom je můj problém.
Byl jsem dobrý boxer, ale ve 4. ročníku jsem se začal učit, začalo mě to bavit, netrénoval jsem a jen se učil.
Neustále se ale vracím k boxu, také se učím a čtu knihy, ale dělám vše napůl. Nevím pořád, jestli mám zasvětit život boxu a najít si nějakou „ovčí“ práci, nebo se učit, udělat si VŠ, odjet do zahraničí a tam také studovat.
Mám dvě cesty. Box (sportování, blbá práce, nejistá budoucnost, ale „bohužel“ talent pro box), nebo se učit (programování, cestovat, cizí jazyky, VŠ, jistější budoucnost).
V podstatě jsem si sám odpověděl, ale takhle si odpovídám pořád dokola a stejně pak nastane to dilema. Rád bych se zaměřil už na jednu věc a s jistotou na ní myslel každý den, celý den, a ne se zasekávat, jestli jsem neměl radši boxovat.
Děkuji za jakoukoliv radu.
Roman
Názor odborníka
Ahoj Romane,
jak jsi sám napsal, tvoje situace je dilema. A dilema znamená, že nemáme skutečnou volbu, jen si vybíráme ze dvou možností, rozhodujeme se na základě horší – lepší, měl bych – chtěl bych, rozum – pocit.
Tam, kde vidíme jen dvě cesty, jich stoprocentně existuje víc. Jen je musíme hledat. Jde o to, podívat se na situaci z různých úhlů, položit si spoustu otázek a vymyslet třeba i zdánlivě bláznivé možnosti (což je princip brainstormingu – střílet okamžité nápady bez kontroly rozumu, ono to zboří racionální omezení a inspiruje k novým možnostem). A pak, když něco vymyslíme, je fajn zříci se omezení typu: to je blbost, to nejde, to se nedá u nás v Čechách, to není pro mě, už není čas, všichni říkají, že to je nesmysl, nikdo přede mnou, to takhle neudělal…
Osobně si myslím, že rozhodnutí o tom, co člověk bude jednou dělat, je jedno z nejdůležitějších, protože živit se něčím, co mě nebaví, je docela smutek. Potkala jsem mladé lidi, kteří chtěli „vyhovět“ rodičům a šli dělat něco, podle jejich okolí rozumného, i když při tom toužili po úplně jiné realizaci, a po letech se snažili dostat zpátky ke svým snům. Někdo má štěstí, že ho život nakonec dostrká k tomu, co chtěl, ale škoda času. U sportu to bohužel neplatí, tam ten čas není. Nevím samozřejmě, jak jsi v boxu dobrý, věřím, že když píšeš, že máš talent a baví tě to, tak to chceš někam dotáhnout a máš na to, a z toho budeme vycházet.
Úspěch není dělat věci jen správně a pořádně, úspěšní lidé cítí vášeň pro to, co dělají.
Jako kouč bych po tobě chtěla vědět, co je ta vášeň v tvém případě. Pak by mne zajímalo, co pro tebe znamená „jistá“ budoucnost a jak se to ocitlo ve tvém slovníku. Chtěla bych vědět, jak vypadá život, který by tě opravdu naplňoval, který bys chtěl žít, co jsou tvoje sny.
Pak bychom se dívali na to, co už znáš – box a škola. Co tě baví na škole a co na boxu, co jsou ty okamžiky, kdy se v jednom nebo druhém cítíš úžasně, co konkrétního to je. Zvládnutí úkolu? Jít za hranice vlastního očekávání, vlastních možností? Práce pod tlakem? Obdiv okolí? Svoboda rozhodování? Kreativita, nová cesta, testování sama sebe?
Pak je na řadě otázka, jak to, co už znáš a miluješ, můžeš dostat do svého budoucího života. Jde to současně? Studovat i boxovat? A pokud ano (třeba vymyslíš, že v zahraničí existují sportovní stipendia), jak se k tomu dostanu, kde získám informace, koho mám kontaktovat? A jestli ne, co to znamená? Když se rozhodnu pro box, jak dlouho budu dělat kariéru, a kým chci být, až s tím skončím, a jak se na to můžu už teď připravit? Co mi dá zkušenost s boxem, bavilo by mě mít box pořád ve svém životě? Jako trenér nebo třeba sportovní komentátospecializovaný na box? A když mě baví jazyky, jak to celé můžu zkombinovat? Když se boxu vzdám teď, jak se budu cítit? A jaká je záruka, že když vystuduju, budu mít „jistou“ budoucnost. Co je pro mne ta jistota? Co chci studovat? A jaké je uplatnění na trhu? Jak můžu rozšířit svoje šance, jak být trochu jiný než ostatní, nabídnout víc a mít dobrou práci? Jak bude nejspíš obor, který chci dnes studovat, vypadat za pár let? Jaká kombinace dovedností, odborností, vlastností bude pro trh a lidi zajímavá? Jak se budu cítit jako zaměstnanec? Co z toho, co mi dává box, můžu dostat do života jiným způsobem? A jakým?
Nápady, zdánlivě i trochu šílené, musí přijít od tebe (třeba můžeš vytvořit nejoblíbenější počítačovou hru o boxu a prodat jí stovky milionů. Tvůrce Angry Birds taky skeptické okolí neodradilo, a ty zmiňuješ, že tě baví programování).
Prostě na otázku, jak budu šťastný, ti nikdo cizí odpověď nedá. Ostatní ti možná poradí, co by dělali na tvém místě, ale to není totéž.
Když lidé hledají svou životní práci, měli by si uvědomit, co je naplňuje, a definovat to do detailů, třeba: mám rád práci s lidmi, baví mě organizovat, rozhodovat, řešit problémy, mám dar navazovat vztahy rychle, ostatní se se mnou cítí příjemně a to mě nabíjí, rád komunikuju, rychle se orientuju v nových situacích, mám raději výzvy než rutinu, rád cestuju, nechci pracovat ve velké firmě, potřebuju svobodu, mám rád velká města s jejich životem, rád objevuju nové příležitosti… A taky si uvědomit své slabší stránky: radši věci rozjíždím, horší je to s dokončením, nejsem trpělivý, když ostatní nemají stejné tempo jako já…
Tak nějak se na to podívej. Cokoliv co umíš, v čem jsi dobrý a co máš rád. A z toho by mělo vypadnout, co by ti práce, kterou budeš jednou dělat, měla přinášet.
Otázka je jediný nástroj, který ti pomůže posunout se dál. Buď si je polož sám, nebo ti může pomoct kouč. Ten neradí, ale ptá se a pomůže nám dostat se k odpovědím, které si neseme v sobě.
A kdyby ses přece jen rozhodoval sám a u některých rozhodnutí cítil lítost nebo dokonce měl pocit, že jsi něco obětoval něčemu jinému, tak to pro jistotu ještě jednou prozkoumej. Cesta oběti ke štěstí obvykle nevede.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeju ti, ať najdeš v životě to, co tě bude bavit, živit a dělat šťastným.
Mirka Čejková
Pomohl vám článek?
