Jak poznám skutečně vlastní volbu?
Před lety se můj život obrátil jiným směrem. Při autohavárii zemřela má sestra. Cestovala v autě, které řídil bývalý muž mé současné ženy. Ten při neštěstí také zemřel.
V našem manželství se narodil syn. Tři dotyčné rodiny se smířily s tím, co se stalo, máme spokojené vztahy.
Zůstala mi otázka, která dřív nebyla zásadní. Dnes ji vidím jako nezvládnutý schod na cestě svého rozvoje. Mám třicet let řidičský průkaz. Z toho dvacet let jsem neseděl za volantem. Zažil jsem jednu vážnější nehodu, při které jsem neřídil. Druhá, výše zmíněná, u které jsem osobně nebyl, mě jenom utvrdila v tom, že raději nemám řídit auto.
Žil jsem v rodině, která se bez řízení automobilů téměř celý život obešla. Mělo to své nedostatky i své přednosti. Rodina mé ženy mě přesvědčovala, abych překonal svůj blok a vrátil se k řízení auta. Má žena prožila nahoře uvedenou havárii, k řízení se plně vrátila. Já ne. Časem mi přestalo okolí předhazovat, že jsem muž, který se nechá vozit svou ženou.
Zavedené tradice se ale stále drží ve vědomí „pod povrchem“ a můj postoj je některými lidmi vnímaný jako slabost nebo lenost. S tím, jak ubývá v té věci postupně tlaku okolí, sílí trochu moje chuť pustit se do toho „nezvládnutého“, ale někde vzadu v podvědomí pořád stojí psáno: „Nedělej to, o čem nejsi stoprocentně přesvědčený, že je dobře.“
Poznám pravdu o rozhodnutí z vlastního přesvědčení teprve tehdy, až zahodím podobné úvahy a sednu za volant?
Lukáš
Názor odborníka
Dobrý den, Lukáši,
píšete o dilematu spojeném s řízením. „Řídit, či neřídit?“ Ne náhodou píši tuto shakespearovskou větu. Na základě předchozích zkušeností s tragickou nehodou může být skutečně vaše dilema takto postaveno. Zároveň píšete, že vidíte fakt, že neřídíte, jako překážku ve svém rozvoji. Je pro mě celkem pochopitelné, že se s ubývajícím tlakem objevuje chuť zkusit to.
A to je taky to, co bych vám chtěl doporučit. Zkuste to. A uvidíte, jaké to pro vás bude. Možná to budete mít chuť vyzkoušet sám, možná s kamarádem, který má pochopení. Nedivil bych se, kdybyste měl potřebu to udělat bez vědomí vašich blízkých, kteří dříve tlačili. Zkuste si to několikrát, pozorujte, co to ve vás vyvolává, jak se při a po řízení cítíte. A podle toho se můžete rozhodnout, jak dál. Převáží chuť řídit nad přesvědčením neřídit? Zpočátku možná bude řízení stresující. Ale předpokládám, že po nějaké době stres ustoupí. Budete mít radost, že jste se překonal? Myslím, že podle svých pocitů, nezávisle na okolí, poznáte vlastní volbu. Bude se vám chtít řídit na základě vaší nové zkušenosti s řízením? Můžete si také zaplatit kondiční jízdy u nějaké autoškoly. Asi by pak bylo na místě i říct, jaký je důvod toho, proč jste neřídil. Třeba by taková možnost byla schůdnější.
Píšete, že je ve vás stále někde věta: „Nedělej to, o čem nejsi stoprocentně přesvědčený, že je dobře.“ Zkusím se zeptat naopak. Jste si stoprocentně jistý, že chcete této větě věřit? Jste stoprocentně přesvědčený o tom, že je lepší, bezpečnější, když řídí někdo druhý a vy jste spolujezdec? Víte, ona je síla přesvědčení někdy opravdu velká a v čase může růst. Zkuste svoje přesvědčení prověřit.
Takže vás vlastně podporuji v tom, abyste skutečně svoje přesvědčení vyzkoušel za volantem, jak sám píšete.
A na závěr dodám, že je tu taky možnost, že řídit prostě nemusíte. Ono se, myslím, zas tolik nestane. Rozhodně méně, než kdyby si Hamlet řekl „nebýt“.
Přeji hodně štěstí, ať už za volantem nebo jinde.
Jakub Koutný
