Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Samota ve dvou

V závislém vztahu jsme nevěrní sami sobě. Ignorujeme svůj rozum i srdce.

9:46
Matěj Grunt

Matěj Grunt

14. 9. 2020

Na začátku vztahu je to dobrodružství, později se vkrádá pocit uvěznění, až nakonec převládne bezmoc. „Jak odejít od člověka, který se nestará sám o sebe?“ ptá se čtenářka Hanka. „Co když se nezačne starat? Co když se zabije, jak občas tvrdí? Co když mě bude pronásledovat? Nikdy nerespektuje moje ne. Vždycky se dokola ptá na to samé, dokud nesouhlasím.“ Nabízím nástin cesty, která snad může vést k tomu, aby naše vztahy byly takové, v jakých potřebujeme být. Často si totiž sytíme potřeby, které nejsou úplně naše, kvůli pocitu bezpečí a také proto, abychom se necítili sami. Na ty opravdu vlastní zapomínáme. A proto jsme ve vztazích nakonec často sami a naše bezpečí je pouze iluzorní.

Jak se vlastně stane, že se ocitnu ve vztahu, který je pro mě špatný? Z kterého chci vystoupit, ale nevím jak? Kde leží vina, zodpovědnost, cesta ven? A protože věřím, že ke každému chování a prožívání máme dost dobré důvody: co to vlastně znamená, že v takovém vztahu jsme? A v čem je to pro nás dobré – jaké potřebě tím vycházíme vstříc?

„Cítím se, jako bych celý svůj život seděla na sedadle spolujezdce. A nevím, jak být řidič.“ To jsou slova klientky, se kterou se dlouhodobě setkáváme. Její cesta k tomu přesednout si na sedadlo řidiče je obtížná, ale postupem času se jí to pomalu daří.

Není to nic jednoduchého, protože to znamená zaujmout ve svém životě úplně jinou pozici. Být na sedadle spolujezdce totiž umožňuje zbavit se zodpovědnosti za svůj život. Je v tom kus bezpečí a zároveň v budoucnu nevyhnutelně se dostavující pocit, že nejsem ve svém životě spokojený. Jak taky můžu být, když ten život vlastně není tak úplně můj? Nikdo pravděpodobně nežije život, který je stoprocentně podle jeho představ, ale pokud sedíme na sedadle spolujezdce, nemůžeme se ani rozhodnout, že ho přijmeme i tak.

Sedět na sedadle řidiče oproti tomu přináší mnoho rizik. Musíme činit rozhodnutí a nutně chybovat a za tyto chyby nést následky. Jsme taky tak pro sebe nějak víc „na ráně“, více v kontaktu s tím, v čem o sobě pochybujeme, co neumíme, v čem jsme nejistí a zranění.

Sedět na sedadle spolujezdce ve věcech lásky také přináší určité bezpečí, jakkoliv iluzorní. I když jedeme špatně, i když se stane nehoda, nemůžu za to úplně já.

Závislý vztah je způsob, jak přežít

Zároveň pochybuji, že by takový život komukoliv přinášel štěstí. Spíš si na našem sedadle zvykneme, přijmeme ho za své. Těžko se ho vzdává, když nám umožňuje vyhnout se rizikům. Ten vnitřní pohyb je hodně podobný závislosti a vlastně v rámci své práce v komunitě bych takový vztah jako závislý označil.

Závislý vztah ignoruje rozum i srdce, protože v něm nejsme věrní především sami sobě. Jako všechno niterné ale dává smysl; jsem‑li v něm, z nějakého důvodu to tak potřebuji – a proto je důležité porozumět tomu, proč to tak mám.

Jak jsem psal v minulém článku, hluboce souzním s větou Karla Čapka, že co mě potkává, vychází ze mě. Na tom, jak vypadají mé vztahy, samozřejmě mají podíl i ti druzí, se kterými je vytvářím. Zároveň ten potenciál pro to, jaké budou, leží ve mně. A jediný, kdo s tím může něco udělat, jsem zase jenom já. Je v tom kus samoty? Určitě, a veliký. Ale možná je to pravdivá samota, a když ji přijmu, nebudu končit ve vztazích sám.

Být v závislém vztahu je způsob, jak v životě přežít – možná bez růstu, možná bez příliš velkého naplnění, ale přežít. Na to máme jistě každý právo. Mám ale za to, že někde v nás jsou pak místa, kde trpíme – a že toto utrpení hledá cestu k vyjádření.

Jedna z psychoanalytických teorií mluví o závislosti jako o symbolizaci utrpení: když je naše duše v nesouladu nebo máme zranění, o kterých nejde mluvit, najde utrpení podobu jinde než ve slovech. Třeba v tom, že upadneme do závislosti, že se sebepoškozujeme…

Je to jako převzít kontrolu někde, kde je pozdě a nic to nezmění, místo toho místa, které by naši starost potřebovalo. Když si do ruky vpravím pervitin, když se pořežu, když jsem ve vztahu, kde vlastně nejsem – tehdy dochází k paradoxu, kdy se k sobě přibližuji, abych byl od sebe doopravdy dál. Léčím se bez toho, abych byl se sebou v kontaktu. A tím si upevňuji vzorec, který říká, že tohle je ta cesta – přestože nevede nikam. Možná akorát k tomu přežití na světě, kde jsem sám.

Cesta k sobě skrze fantazie

Jsem přesvědčený, že všichni ve svém životě hledáme pocit bezpečí, který je hluboce propojený s pocitem, že někam patřím, že nejsem sám – a to jak ve skutečnosti, tak i ve svých fantaziích. Fantazie jsou totiž důležitým prostředkem, jakým se setkáváme s realitou. Názorným příkladem jsou naše fantazie erotické.

Píše o tom (z psychoanalytické perspektivy) například Michael Bader v knize Arousal: The Secret Logic of Sexual Fantasies. Sexuální naplnění popisuje jako způsob překonávání svých vin a nejistot tím, že jim poskytneme vzrušení a bezpečí. I ve fantaziích, kde bezpečí zdánlivě není, jsme to my, kdo k tomu, co se děje, poskytuje svolení (anebo alespoň jsme to my, kdo je tvůrcem fantazie), a tím nejsme bezmocní.

Proč o tom píšu? Možná že závislý vztah je pro nás určitou fantazií. Fantazií o nás, kde překonáváme svá zranění, své nejistoty, svoje pochyby o sobě tím, že nejsme sami. Ve skutečnosti ale sami jsme a stejně jako naplnění mé erotické fantazie mi nemusí dát to, co skutečně potřebuji, tak ani závislý vztah mi to dát nemusí, i když je to prostředek, který si volím.

A proč mi nedá to, co potřebuji? Protože pokud své fantazii o sobě a sobě samému nerozumím, mířím vedle. Hledám bezpečí někde, kde není. Protože jsem ale přesvědčený, že někde tam být přece musí, často už jinde nehledám.

Jack Morin ve velmi zajímavé knize Erotic Mind píše, že „hluboké erotické pravdy se nezjevují soudícím očím a nepřijímajícím uším“, a mám za to, že se nejedná jen o erotické pravdy. Platí to pro jakékoliv pravdy o nás, o našem vnitřním světě i o světě venku.

„Všichni čekáme na smrt“

To jsou slova z knížky Williama Saroyana Dobrodružství Wesleyho Jacksona. A s trochou nadsázky si říkám, že jako správný psycholog končím ve svém zamyšlení u sexu a smrti. Dovolte mi nastínit, proč to dává smysl.

Když jsme v závislém vztahu, a tedy daleko od sebe; když žijeme svůj život jinak, než jak by bylo přiléhavé tomu, kým jsme; když fetujeme, řežeme se nebo jsme k sobě jakýmkoliv způsobem nevlídní nebo sobě nevěrní… na co vlastně čekáme? Může být něco někdy jinak?

The road is long and the road is hard and many fall by the side, zpívá Nick Cave. Cesta je dlouhá, těžká a mnozí ji nezvládnou. Možná, že abychom závislost hluboce nepotřebovali k přežití, nezbývá nic jiného než pravdivě poznat sebe.

Mám za to, že pravdy neleží ve vzletných slovech, ale ve zcela přízemních skutečnostech. Jsou po ruce tam, kde jsme pravdiví my. Pokud najdete čas, doporučuji se podívat na irský dokument Camino Voyage o čtyřech obyčejných, všedních chlapech, kteří se rozhodli na replice staré irské lodi přeplout z domoviny do španělského Santiaga de Compostela. Není v tom žádná okázalost, žádná gesta ani siláctví, jenom pokora a klid.

Je to, jako by ti čtyři chlápci měli po ruce to, na čem záleží. A ve všem z toho, na čem záleží, je kousek smrti. Je tam riziko, kterému se můžu vystavit pouze ze sedadla řidiče. Právě to, na kterém sedadle sedím, rozhoduje o tom, jestli žiji svůj život s riziky, která to obnáší, anebo jen přežívám, dokud neumřu. Smrt je v obojím, ale jenom v prvním způsobu je tak nějak doopravdy. V druhém případě čekám na smrt a jen se při tom čekání něčím zabavuji, ať je to čekání pro mě snesitelné.

Pokud tedy čtenářce Hance mohu poradit: Píšete, že váš partner „nikdy nerespektuje moje ne“. Podle mého jde o to, že svoje ne nerespektujete vy sama. Přál bych vám hledat cesty k poznání sebe samé, ke svému nitru a svým potřebám – a ty pak respektovat.

Jedna z postav v Húrinových dětech od J. R. R. Tolkiena říká: „A tam mě potkalo mé zranění, neboť člověk, který utíká před něčím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.“ A jestli na světě existují nějaké zákonitosti, toto je určitě jedna z nich.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější z Psychologie.cz e‑mailem. Dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Příběhy našich životů

Příčiny lidského trápení se stále opakují. Jan Jakub Zlámaný vypráví o těch nejčastějších.

22 min

Dokonalý partner

Toužíme po blízkosti, ale zároveň se jí bojíme. Proto hledáme na druhých mouchy.

18 min

Neříkej mi, co mám dělat

Radit druhým je nevděčné a neúčinné. Když chceme pomoci, musíme se „přepnout“.

14 min

Rychle, než se vzbudí

Máte miminko, nepřestali jste ale být partnery. Jak nerezignovat na milování?

12 min

Narcis ve vztahu

Kdy je ještě čas odejít bez větší újmy na duši a někdy i na těle?

33 min

Otevřít audio sekci