Jsme s manželem už dvacet pět let.
Pro oba z nás má rodina a dům, který zvelebujeme řadu let, hodně velký význam, ale začínám postupně zjišťovat, nebo si spíše přiznávat, že bydlíme vedle sebe, ne spolu.
Manžel měl před 8 lety dvouletý paralelní vztah, v té době se ke mně choval nesmírně hrubě, sice se nekonaly fyzické útoky, ale denně byly na řadě hádky, ponižování a výčitky, jak vypadám, jak se chovám, prostě jsem mu stála v cestě, protože byl zamilovaný jinde.
Sex za celou dobu byl jen povinnost. Za dvacet pět let jsem zažila orgasmus možná třikrát, ale nikdy to pro mě nebyl problém, až do té doby, než se provalila jeho nevěra. Hodně jsem na sobě v té době začla pracovat. Hlavně na vrácení sebevědomí, které jsem léty vztahu s manipulátorem ztratila, ale i na svém vzhledu . Začla jsem chodit mezi lidi, protože do té doby byla rodina posvátná a veškeré finanční prostředky pohltila výchova dětí, dům a také úspory. Takže nevěra byla pro mě paradoxně cesta z mnohaletého dobrovolného odstřižení od normálního života. I sex se pro mě stal přitažlivý.
Ale najednou jsem začla vidět věci, které jsem dříve nechtěla vidět, najednou jsem věděla, že mám na víc, než jen čekat na důchod. A partner, který se přestal snažit se vyvíjet a hledat společnou nit, mě přestal přitahovat v posteli. Mám ho pořád ráda, ale najednou nemám chuť se ho dotýkat. On se cítí nejistý a začíná se bránit tím, že je opět hrubý a vzteklý a vše se začíná opakovat.
Perlička na závěr: Nikdy jsem mu nebyla nevěrná.
Anděla
Názor odborníka
Dobrý den, Andělo,
po přečtení vašeho dotazu jsem měl zvláštní pocit, že v otázce vztahu s manželem už máte vlastně jasno. Uvedla jste spoustu argumentů, které ilustrují, že váš vztah nefunguje (současně jste neuvedla žádné PRO).
Popisujete nevěru a následný manželův pokus z vás udělat někoho „kdo si za to vlastně může sám“ (místo snahy situaci řešit a „spravit“), neuspokojivý sexuální život, nedostatek komunikace. Píšete také, že jste si až dodatečně začala budovat nějaký osobní život mimo vztah s manželem, a že jste se i najednou začala jinak vnímat. Na závěr konstatujete, že žijete spíše vedle sebe než spolu a že už nemáte chuť s ním mít fyzický kontakt.
A já se vám, Andělo, ani nedivím.
Myslím si, že je na čase, abyste udělala to, co cítíte a co potřebujete. Pokud si nejste jistá, vyhledejte psychologa, třeba v rodinné a manželské poradně, a zkuste hledat odpověď na otázku, proč v takovémto vztahu stále zůstáváte. Možná zjistíte, že je tam něco, za co stojí bojovat a pak bych vám doporučil zvážit třeba párovou terapii. Samozřejmě, s tím by musel souhlasit i manžel (a podle vašeho popisu by mě překvapilo, kdyby nic nenamítal).
A nebo taky zjistíte, že si v odchodu bráníte sama.
PS: Život máme jeden a podle všeho se dá celý prožít i na nesprávném místě.
