Dobrý den,
jmenuji se Tereza, je mi dvacet osm let, jsem tři roky vdaná a našemu synovi je rok a půl. S manželem jsem před manželstvím chodila asi deset let.
Problém je v tom, že větší část vztahu řešíme to, že manžel velmi často zvyšuje hlas. Ať už z většího či menšího stresu, z horší nálady nebo ho třeba můj dotaz nezajímá. Prostě většinou reaguje větším či menším křikem. A to i přesto, že máme malé dítě. I na něj je někdy takový.
Mně to pochopitelně dost vadí, vždy mě to rozčílí a tak křičím nebo se rozčiluji také. Manžel je v podstatě hodný a máme se stále dost rádi. I dítě zbožňuje. Jen se k nám takhle chová, ale zle to nemyslí.
Vím, že by s tím také rád něco udělal, že mu to vadí, ale většinou je výsledek snahy krátkodobý. Zajímalo by mě, zda to vidíte jako důvod k rozchodu, nechci takhle prožít celý život, nebo k návštěvě odborníka a zda se dá předpokládat, že by se to výrazně zlepšilo.
Mnohokrát děkuji a všem přeji, ať je líp!
Tereza
Názor odborníka
Dobrý den, Terezo!
Děkuji za váš dotaz, který mě oslovil a hned mě napadlo, že je velmi důležitý a může také oslovit mnoho jiných lidí. Podělím se s vámi o své myšlenky, které se ve mně formulují.
Uvažovala jsem nad tím, čím na mě váš problém působí dojmem, že jde o něco zásadního. Je to na obecné rovině vaše zvažování, zda to, co vám nevyhovuje, je důvodem k rozchodu. Rozchod po třináctiletém vztahu, navíc, když máte dítě, to se mi zdá jako dost zásadní a rozhodně bych vám doporučila vyhledat odborníka.
Kladete ale také otázku, zda se dá dělat něco s tím, že se manžel často rozčílí a vy se pak rozčílíte také. Není možné s určitostí říct, kam vás setkání s odborníkem zavede, ale píšete o spoustě okolností, které napovídají, že by se to mohlo velmi změnit. Vidím to například v tom, jak říkáte, že se máte stále dost rádi, dále jak je pro vás pro oba důležité vaše dítě. A v neposlední řadě to, že tohle společné rozčilování vadí vám oběma.
Také píšete, že snahu vyvíjíte, ale zatím to nepřináší dlouhodobé výsledky – snad by tedy šlo hledat jiné cesty, jak se snažit, které by vás vedly uspokojivějšími krajinami, když to řeknu metaforicky, a pokud si s tím nevíte rady sami, odborník vám může pomoci.
U té snahy jsem se pozastavila – vypadá to, že je to manželova snaha, jak to píšete. Zajímalo by mě, jak to mezi vámi chodí. Zda jste našli způsob, jak ke zlepšení této situace můžete přispívat oba dva, zda spolu můžete mluvit o tom, co je k tomu potřeba ze strany každého z vás a máte tedy oba možnost na té situaci něco měnit. Nebo to vnímáte spíš tak, že je to otázka pouze manželovi snahy?
Zdá se mi také podstatné, že se tohle téma mezi vámi neobjevilo až nyní, ale jak píšete, řešíte to větší část vztahu. Přemýšlím, že se jistě s příchodem dítěte leccos změnilo a jak se vlastně může úhel pohledu na různé věci měnit, když se narodí dítě.
Jste teď nejen partnery, manžely, ale také rodiči a věřím, že stejně jako teď může být těžké vidět některé věci mezi vámi jako zásadní překážku, i když dřív důvodem k rozchodu nebyly, může to být také velká výzva spoustu věcí začít prožívat jinak, jinak na ně reagovat a tedy se i měnit tak, jako by to bez téhle zkušenosti rodičovství nebylo potřeba.
Moc vám přeji, ať se vám to podaří!
