Manžel se mnou nechce spát: Převezměte zodpovědnost i sama za sebe.

25. 2. 2011

S manželem jsme spolu něco málo přes čtyři roky, z toho dva roky jsme svoji. Máme dvouletou holčičku. Znali jsme se již jako kamarádi – ještě před „chozením".  Začali jsme si spolu a mě k němu evidentně přitáhla potřeba mu pomoci.

Pracovala jsem před mateřskou v sociální sféře s mentálně postiženými lidmi a velmi mne to naplňovalo. Zřejmě proto podvědomě vyhledávám typy lidí, kteří potřebují pomoc. Manžela sem „vyfasovala“ zadluženého, popisoval velmi často příznaky sociální fobie, poměry v dětství byly spíše nepříznivé. Manžel (28) je povahově spíše kliďas, lenoch… miluje jídlo a odpočinek. Má staršího bratra.

Já (31) jsem jedináček, spíše temperamentní. Miluji společnost a rozruch. Jsem částečný invalidní důchodce s lupus erythematodes. On mě doplňuje tím, že jsem se zklidnila a také mi ukazuje, že nic není jen černé a bílé. Poplatili jsme jeho dluhy, což nebylo lehké období, protože pro vydělání peněz navíc toho moc neudělal. Společně jsme překonali můj syndrom vyhoření a také přijali skutečnost, že si nemůžeme pořídit vlastní bydlení na hypotéku, neboť jeho rodiče mají na něj napsaný dluh, aby nepřišli o dům.

Naše soužití je vcelku poklidné, občas klasické hádky. Jisté dva roky se však potýkám s tím, že manžel nemá zájem o sex se mnou. Proběhne jednou měsíčně a to ještě tak z povinnosti. Já bych mohla častěji. Někdy si to dělá sám. Milenku nemá, prý. Věřím mu to, ale na 100 procent si jistá nejsem. Na porno na internetu nekouká. Je jakoby v útlumu.

Mám pocit, že tomu, čím jsme si už prošli a také jeho lenivé povaze tento přístup k sexu odpovídá. Nerad o tom mluví: až po dvou letech jsem z něj dostala, že ho již nepřitahuji a okoukala jsem se mu jako každá jiná věc. Navrhovala jsem různé metody sexu, prádýlko, ptala se, zda mám zhubnout, či přibrat. Vše zbytečně.

V podstatě mi řekl, že mě nechce. A přeje si, abych si na to zvykla a dál jsme se „radovali“. Je evidentní, že pro něj je sex na jiném žebříčku. Ovšem co se týká mého vzhledu a oblečení, je dost náročný – na to, že se mnou nic nemá.

Mé sebevědomí je minusové. Cítím se tragicky. Nechci milence, ani rozvod, ovšem ani celibát. Navíc chci další dítě. Nevím, co mám dělat, jsem nervózní a podrážděná. On veškeré odborné rady a pomoc radikálně odmítá. Poradíte mi? Chci nás zachránit, ale ne trpět. Tento problém měl i s předchozí partnerkou.

Míša

Názor odborníka


Je moc dobře, že jste se rozhodla svoji situaci řešit a napsala jste do poradny. Popisujete svůj příběh velmi výstižně a zmínila jste v něm mnoho důležitých věcí.

Za hranicí pomáhání
 

Složité období nerovnováhy mezi dáváním a braním ve vašem manželství vyústilo v problémy v sexu. Možná je právě tohle u vás něco, co už nelze na rozdíl od jiných věcí potlačit a tolerovat. Sexuální energie je mocná a zachovává život, díky za ní.

Pomáhat lidem je jistě záslužné, musí to mít ale určité hranice. Pomáhání se může nepozorovaně změnit v sebeobětování a člověk se pak ocitne v pozici, kdy stojí sám proti sobě. A když to nevyjadřuje a neřeší, vyjádří to jeho tělo formou nemoci za něj.

Hněv jako náš zdroj
 

Někdy se stává, že si člověk spoustu věcí uvědomuje, ale nemá dostatek zdrojů k tomu, aby se obhájil a postavil se sám za sebe. Ač se to může zdát podivné, jedním z dobrých zdrojů je v těchto situacích hněv – tedy dovolit si ho pocítit a projevit.

Hodně záleží na tom, jaké zkušenosti s projevováním hněvu si člověk přináší ze své původní rodiny. Když se na někoho zlobím třeba proto, že překračuje moje hranice, je to v pořádku. Dává mi to energii k tomu, abych situaci uvedl na pravou míru – do rovnováhy.

V některých rodinách ale není hněv povolen. Vyžaduje se, aby se všechny situace řešily v klidu a pokud dítě hněv projeví, je odmítáno. A protože dítě potřebuje lásku a pozornost, naučí se vyhovět požadavkům rodičů a hněv jako formu energie potlačí – dokonce se může stát, že s ním úplně ztratí kontakt. Jindy to může být i tak, že dítě zažilo následky nespoutaného hněvu někoho z dospělých a proto odmítlo hněv v jakékoliv jeho podobě.

Laskavá sama k sobě
 

Váš manžel situaci nechce řešit. Vyhovuje mu taková, jaká je a je schopen se radovat bez ohledu na to, že vy se cítíte tragicky. Převzala jste za určité věci zodpovědnost, která patři jemu. Možná je teď ten správný čas, abyste převzala zodpovědnost i sama za sebe a za svoje zdraví.

Na vašem místě bych ještě chvíli počkala s plánováním druhého dítěte a začala se víc dívat na sebe a svoje potřeby. Pokud se necítíte dobře (a i vzhledem k vašemu onemocnění), vám doporučuji vyhledat pomoc odborníka, který vám pomůže najít své zdroje a propojit se s nimi.

Buďte k sobě laskavější a uvědomte si svoji hodnotu. Vaše dcera to jistě jednou ocení, budete pro ni příkladem sebevědomé ženy. A třeba pak i váš manžel bude víc motivován k nějaké změně.

0 Otevřít diskuzi

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte aktivní předplatné, můžete našim odborníkům poslat svůj dotaz.