Nazvala bych svůj příběj jako nedostatek mateřské lásky.
Maminka velmi brzy po mém narození začala pracovat a o mě se starali prarodiče.
Ze svého dětství si pamatuji pouze dvůr u prarodičů, kde jsem si hrávala. Prý jsem dost často mluvila sama se sebou.
Pak se rodiče i se mnou odstěhovali do vlastního domu a narodili se mi ještě dva sourozenci. S nimi už maminka doma zůstala 7 let a věnovala se jim. V podstatě se všechny potřeby točily kolem nich a já vyrůstala tak nějak v povzdálí rodinného dění.
Vzpomínám si na jeden výchovný moment, kdy sourozenci za občasné jedničky dostávali drobné na sladkosti, ale já protože jsem i na střední škole měla téměř samé jedničky, jsem nedostávala nic. Prý by to bylo drahé.
Pokud jsem jako malá zlobila, maminka se mnou i na několik týdnů přestala komunikovat. Nebylo doma oceněno nic z toho co se mi povedlo, i když jsem se snažila sebevíc. Naopak učitelé ve školách mě měli rádi.
Takový vztah s maminkou se však odrazil v mém dalším životě. Špatně vycházím se ženami ve svém okolí, nemůžu si najít kamarádky. V zaměstnání jsem ta, co tiše pracuje, vzorně plní své úkoly, a právě proto jsou mi nakládány další a další, víc než ostatním. Pokud se někdy chabě vzepřu, situace v zaměstnání se výrazně zhorší a najednou pociťuji stejný strach jako v dětství doma. Tak nějak se v tom plácám a nemůžu najít ten správný směr.
V současnosti s maminkou vycházím celkem dobře, ale ta trpká chuť prožitého se mi často vrací.
Poprosila bych o odbornou radu.
Děkuji.
Lenka
Názor odborníka
Vážená paní Lenko,
při opakovaném čtení vašeho příběhu mně bylo úzko a zároveň mnou cloumal vztek. Přišlo mi nespravedlivé, že jste neměla možnost zažít mateřskou péči a zájem, který byl dopřán vašim sourozencům. Až po chvíli to byl smutek, který zůstal jako nejsilnější dojem vzešlý z vašeho stručného vyprávění.
Ztrátu přízně důležitých osob v našich životech nebývá nikdy snadné překlenout a vyrovnat se s ní. Po nenaplněných potřebách mateřské lásky a péče zůstává hluboká temná díra, kterou je náročné bezpečně opatrovat ve své mysli. Neustále hrozí, že do ní člověk spadne, ztratí se v její prázdnotě, nebo bude muset čelit dětskému, a proto tak intenzivnímu, děsu a vzteku, který příliš časná a náhlá ztráta maminčiny péče také přináší. Třebaže již není možné zpětně znovu prožít v pozdějších vztazích to, co vám jako malému dítěti bylo upřeno, věřím, že je naděje, jak se s takovou temnou propastí naučit lépe žít.
Sama popisujete, že jste si našla způsoby, jak se této hrůze ze ztráty nejdůležitějšího lidského pouta vyhnout, jak se méně bát opakování tohoto děsivého scénáře. Objevila jste, že vaše pracovitost ve škole a později i v práci, stejně připravenost maximálně vyhovět požadavkům okolí, nedovolí druhým vás tak snadno opustit a získává vám potřebný zájem a jistotu. Přesto se zdá, že vás tato úzkostí naplněná strategie přespříliš vyčerpává a nedovolí vám volně dýchat.
Věřím, že je možné bezpečně prozkoumávat okraje této bezedné temné hrůzy raného opuštění matkou a hledat efektivnější a spolehlivější způsoby, jak se uchránit před jejím nenasytným chřtánem. Věřím, že je důležité pokusit se proměnit bodavou, trpkou příchuť zklamání v truchlení a smutek, který nám pomáhá vždy, když čelíme ztrátě, která se již nedá odestát. Byl bych rád, abyste zvážila své možnosti a vyhledala si průvodce na cestu za poznáním vaší dětské bolesti a strachu, které vám trvale brání ve spokojeném žití. Jsem přesvědčený, že na stránkách tohoto webu najdete dostatek kolegů, kteří by vám s hledáním toho správného směru dokázali pomoci. Prosím, neváhejte a zkuste to.
S pozdravem,
Petr Sakař
