Dobrý den,
chodím ke svému psychologovi už tři roky. Zhruba po půl roce terapie jsem se do svého psychologa zamilovala. Hlubokou lásku k němu cítím po celé tři roky.
O svém citu jsem mu pověděla. Přála jsem si, aby v mém životě zůstal jako kamarád, a proto jsem uvažovala o ukončení terapie.
Můj psycholog ale odmítl stát se mým kamarádem. Je přesvědčen, že mi může více pomoci jako můj psycholog. Řekl mi, že pokud je to pro mě nepřijatelné, bylo by vhodné terapii ukončit s tím, že už se po ukončení terapie nikdy neuvidíme.
Moc se trápím od chvíle, kdy mi pověděl, že se po ukončení terapie už nikdy neuvidíme. Přestala jsem s ním o svém citu k němu hovořit, protože vím, že by se mnou terapii ukončil. Jen se mi o něm často zdají sny. Nedokáži ho přestat milovat, i když se moc snažím.
Neumím si představit, že už ho nikdy neuvidím, proto se snažím terapii stále udržovat, i když se trápím. Vím totiž, že pokud s ním budu o své lásce k němu mluvit, už nikdy ho neuvidím.
Adriana
Názor odborníka
Milá Adriano,
psychoterapeut bývá často prvním člověkem, kterému jsme schopni se svěřit a otevřít se. Může být jediným z okolí, kdo nás chápe a u koho máme pocit, že nám naprosto rozumí.
Není neobvyklé, že se klienti do svých terapeutů zamilovávají právě z těchto důvodů. Stává se, že se terapeut do klienta taktéž zamiluje, ale většinou je tato láska neopětovaná a tudíž bolestivá. Jak se však říká, sejde z očí, sejde z mysli.
Po čase může zamilovanost odeznít a my s odstupem času oceníme, že jsme v terapii nezískali nového partnera nebo kamaráda, ale získali jsme jinou podstatnou věc – zkušenosti. Zamilovanost tedy můžeme nazvat jako vedlejším a nechtěným produktem terapie.
Výzkumy z oblasti psychoterapie ukazují, že terapeutický vztah je mnohem důležitější než používaná metoda. Aby nám mohl terapeut pomoci, musí si terapeutický vztah vybudovat. Tento vztah by měl být založený na respektu ke klientově osobnosti a jeho potřebám. Samotným základem terapie je pak přijetí klienta takového jaký je.
Úkolem terapeuta je reflektovat klientovo prožívání a chování, podporovat vhled, sebereflexi, podporovat samostatné rozhodování a přispívat k růstu a seberealizaci. Pokud se často setkáváme s člověkem, který nás je schopen takto celostně přijmout, je empatický, naslouchá nám a podporuje nás, stane se, že se do něj zamilujeme.
Jestli je to pravá láska, o tom bychom mohli jen spekulovat. Terapeuti by v této souvislosti hovořili o tzv. přenosu, což je fenomén, který můžeme popsat jako nevědomé přesměrování pocitů z jedné osoby na druhou. Je to v podstatě nevhodné opakování vztahu, který byl důležitý zejména v dětství člověka.
Psychoterapeut si pak klade otázku: Co se momentálně ve vztahu ke mně opakuje, jaká nevědomá přání a úzkosti se nyní projevují, jaké obrany se používají?
Při přenosu v podstatě dáváme najevo emoce, které se týkají potlačovaných zkušeností, a původní objekt těchto emocí, jejich dá se říci strůjce, nahrazujeme jinou osobou – v tomto případě terapeutem. Zkušený psycholog o přenosu ví, snaží se s ním pracovat a dovést nás k tomu, abychom si jej uvědomili.
Adriano, píšete, že v terapii setrváváte, ale zároveň se trápíte. Zkuste se zamyslet nad těmito řádky a možná v nich naleznete pár odpovědí na své otázky. Dle mého názoru udržovat tuto terapii není řešením. Nepíšete sice, z jakého důvodu na terapii chodíte, ale myslím si, že s tímto terapeutem vám už nebude k užitku, ba naopak.
Přeji vám hodně sil a málo přenosů:)
Dominika
