Dobrý den.
Jedna kamarádka mi vnukla myšlenku: Je rodičovství opravdu společenská nutnost? Mělo by každé neplánované otěhotnění vždy skončit porodem, pokud má na to dotyčný již věk i finanční zajištění? Je pouze věk a finanční zajištění tou hranicí, kdy můžete volit možnost interrupce?
Kamarádka neměla na děti nikdy ani pomyšlení, děti nevyhledává, nehraje si s nimi, nepovídá si s nimi, nerozumí jim. A najednou má jedno mít doma? Pro ni velmi zděšující situace. Když gynekologovi oznámila, že miminko nechce, rozbouřil se v její hlavě kolotoč otázek, výčitek, studu a úzkosti. Kolotoč roztočil gynekologův odsuzující výraz i tón, ačkoliv neznal důvody tohoto rozhodnutí.
Tento výraz i tón se objevil nejen u pana doktora. Pocit viny a odlišnosti se stupňoval, až se rozhodla miminko si ponechat. Ač k němu stále nic necítí, dlouhodobě si vyčítá své „sociální pohoršení nad společností“, bojuje se svým vnitřním já, které jí říká, že je jiná, špatná. Přesto si nedokáže představit, že dítě bude vychovávat, denně s ním být, hrát si, povídat si. Nejbližší konstatují, že se to s narozením změní, ale co když ne? Jsou takto „naprogramované“ všechny ženy? Každá žena se musí rovnat matka?
Těhotenství a rodičovství je krásné, ale co vše může doslovně nechtěné těhotenství způsobit? Nemůže to vést k lhostejnosti ve výchově? A kam spěje lhostejnost ve výchově? Třeba k pubertální deliktii? Možná přitažené za vlasy, ale možná také ne. Nejvíce trpí právě to dítě. Dítě to vycítí. Raní to jeho psychiku, kterou si může léčit celý život. Tak proč to tomu dítěti dělat?
A tak se ptám – ponechat si nechtěné dítě nebo nikoliv? I přes riziko, že je možné si k dítěti vytvořit až takový vztah, kdy dítě budete ignorováno a nakonec třeba právě ten gynekolog, který tuto ženu odsoudil, bude nadávat na nevychovanost tohoto dítěte?
Míša
Názor odborníka
Dobrý den, Míšo,
ve vašem dotazu vidím dvě roviny. Společenskou otázku, zda interrupce ano či ne a za jakých podmínek, a praktičtější rovinu, co s tím, když se mi má narodit dítě, ke kterému v tuto chvíli nic necítím. Pokusím se postupně vyjádřit k oběma.
Neexistuje objektivně správné rozhodnutí
Bez ohledu na různorodost postojů k interrupci a spoustu bouřlivých emocí, které se k tomu tématu pojí, je interrupce legální cesta, jak těhotenství ukončit. Tuto možnost nám dává zákon, k němuž se došlo z mnoha různých důvodů. Jedním z nich je to, že k plánovému ukončování těhotenství docházelo i dříve, nelegálně a za mnohem drastičtějších podmínek.
Proto se zdálo ze zdravotní hlediska výhodnější provádět tyto zákroky pod lékařskou kontrolou. Teď naopak mnohé děsí až příliš snadná dostupnost tohoto zákroku, stoupající počet prováděných interrupcí, a to převážně těch, které jsou konány ze společenských, ne zdravotních důvodů.
Na jednu stranu chápu, jak obtížné musí být zpřístupňování těchto zákroků pro zdravotníky, kteří s nimi nesouhlasí, ale na druhou stranu, ať je jejich názor jakýkoli, nemají právo vás (nás, jakoukoli ženu, která se pro interrupci rozhodne) soudit. Možná i toto odsouzení, ať už ze strany lékařů, tak okolí, vedou k tomu, že mnohé ženy svou zkušenost s interrupcí před svými blízkými tají a raději volí cestu postupně se s tímto rozhodnutím a jeho následky vyrovnat samy.
Co v tomto ohledu považuji za zásadní zmínit, je, že neexistuje objektivně správné rozhodnutí. Za správné je možné považovat především takové rozhodnutí, za nímž si pevně stojíte, které vidíte jako správné pro vás. Právě ona pevnost rozhodnutí nám nejvíce pomůže bojovat s jeho důsledky.
Neodvažovala bych se tedy soudit a odsoudit ani těhotnou ženu, která se pro interrupci rozhodne, ani tu, která se rozhodne si dítě ponechat a doufat, že v sobě nějaké city nalezne a bude schopna/ochotna o dítě pečovat. Před oběma stojí dlouhá cesta se s jejich rozhodnutím vyrovnat. Ani jedno z nich není jednoduché, je to jedno z těch nejcitlivějších, které nás může v životě potkat, spojené se spoustou protichůdných myšlenek a pocitů, a proto si obě zasluhují především podporu a pochopení.
Důležitý je také otec dítěte, který by měl mít právo se na tomto rozhodnutí podílet, pokud je to možné. Je to i jeho dítě a jeho život, který tím zůstane poznamenán. Ostatně i pro něj teď existuje možnost být na mateřské a rodičovské dovolené s dítětem a stát se tak místo matky hlavním pečovatelem v případě, že to oba vidí jako dobré řešení.
Vědomí osudovosti rozhodnutí
Zkusme se teď podívat na možné příběhy obou variant. Jedna, kdy se žena rozhodla pro interrupci, druhá, kdy se rozhodla si dítě přes veškeré své pochybnosti nechat. Interrupce samotná je víceméně snadným zákrokem, pooperační komplikace bývají jen zřídka. Rány na duši ovšem dokáže zanechat také.
Nejde jen o odsuzující pohledy, ale o samotnou ženu, vědomí definitivnosti a osudovosti takového rozhodnutí. Ač si za ním stojíte sebepevněji, bylo by zázrakem, kdybyste si čas od času v průběhu dalšího života nevzpomněla, jaké by to asi bylo rozhodnout se jinak. Může také mnohem později nastat chvíle, kdy toho budete litovat. Až se o dítě později budete pokoušet cíleně a možná to nebude tak jednoduché. Nebo dokonce zjistíte, že o dítě můžete přijít i bez vlastního rozhodnutí. Možná se vám ale také bezprostředně po interrupci nesmírně uleví a budete za své rozhodnutí už jen vděčná.
Neznám odpověď na otázku, zda v každé ženě existuje mateřský cit, či nikoli. Znám ženy, pro které je jejich zaměstnání v určité životní fázi důležitější než mateřství a plně to respektuji. Znám ale také takové, které si až v době menopauzy uvědomí, že bez ohledu na to, jak šťastný život vedou, jim dítě a rodina chybí. Nechci ale ani vyloučit možnost, že existují takové, které tuto potřeby nemají vůbec nebo se z různých důvodů rozhodnou dát přednost potřebám jiným.
Nepředvídatelná mateřská láska
A co tedy ta žena, která se rozhodla si nechtěné dítě ponechat? Mateřská láska je nepředvídatelná. Jsou ženy, které ji mají na rozdávání odjakživa a jakmile vidí dítě, zaplní je něha. Jsou takové, které se od dětí drží stranou, co nejvíce to jde, a mateřský cit přijde až s dítětem vlastním. Někdy hned na začátku těhotenství, někdy po porodu, někdy ale také až později, během prvních týdnů života dítěte. Nelze předem jasně určit, jaký vývoj mateřský cit bude mít konkrétně u kamarádky, žádná objektivně měřitelná kritéria pro to neexistují.
Pokud se mateřský cit nedostaví, je tím samozřejmě život dítěte zásadně poznamenán. Může se to projevit problémy v chování, ale také přehnanou ostýchavostí nebo naopak snahou být i cizím lidem až příliš blízko. Vystavíte je rozhodně snaze jakýmkoli (většinou maladaptivním) způsobem mateřskou lásku hledat někde jinde.
Na druhou stranu ale v dnešní době už postava matky samotná nemusí být zdaleka tak osudovou záležitostí jako tomu bylo o generaci či dvě dříve. Kromě možnosti, kdy se hlavním pečovatelem stane otec, popř. jiný příbuzný, máte variantu využít chůvu, velmi záhy také některé ze školiček či jeslí či brát dítě s sebou do zaměstnání, adopce…
Samozřejmě i to má v sobě mnohá úskalí, která by vydala na samostatný článek, ale ani milující rodiče, kteří tráví s dítětem prakticky veškerý čas, nemusí být těmi ideálními, někteří z nich zase milují až příliš. Kromě lásky ale mohu mít v sobě také spoustu jiných pozitivních pocitů vůči dítěti – porozumění, potřebu kontaktu, soucit, něhu, potřebu sdílení, to vše se může v různých vývojových fázích dítěte hodit a přispět k jeho zdravému vývoji.
Využívejte celý web.
PředplatnéNa obou variantách najdete pro a proti a nikdo, kromě nás samých, toto rozhodnutí za nás neudělá. Co bych ale nejraději dodala na závěr s několika vykřičníky: Ať už tento příběh dopadne jakkoli, nesvalujte vinu za své rozhodnutí na dítě. Bojujte sama se sebou, hledejte cesty, jak mu i tak dopřát láskyplného prostředí, i když ve vás ten cit zrovna není. Ale nikdy se nesnažte si říkat, že je to jeho vina. Tím by bylo poznamenané ještě mnohem více.
Přeji hodně štěstí, ať se podaří najít to nejlepší řešení,
Hana Krejsová
