Mám velice dobrou kamarádku, od dětství, která po takřka osmiletém vztahu zjistila, že ji tehdejší partner prakticky od začátku podváděl. Po tomto zjištění ho opustila a nyní je již téměř tři roky single, žádné muže k sobě nepouští, nevěří jim. Prý je sama spokojená a nikoho dalšího nehledá. Mně je jí líto, protože je to v mnoha ohledech skvělá žena.
Několikrát mi říkala, že se o ni snaží několik mužů (kolegové z práce, z fitka a podobně) a že ona k sobě prostě nikoho nepustí, že její důvěra je pryč. Také se ale zmínila, že by měla ráda dítě s partnerem. Tento rok jí bude 38 a přemýšlím, jak toho asi dosáhne, když k sobě žádného muže nepustí.
Já jsem spokojeně ženatý, možná proto mi zřejmě věří a je schopná se se mnou bavit i o svých niterných pocitech. Mně je jí prostě líto, protože si myslím, že k sobě nikoho nepustí a tu rodinu že už si nezvládne zařídit. A ano, pravděpodobně se pletu do věcí, do kterých mi nic není.
Existuje nějaká možnost, jak ji přesvědčit, aby šla například na terapii (což nechce, protože o tom jsem s ní už mluvil a tuto možnost odmítá), nebo jak ji pomalu dovést k přesvědčení, že ne všichni muži jsou špatní a že by mohla nějaké nové známosti dát šanci?
Michal, 42 let
Názor odborníka
Děkuji za váš dotaz, Michale. Už z toho, jak vše popisujete, je patrné, že se své kamarádce snažíte porozumět, místo abyste hledal rychlá řešení. Pro člověka po náročném vztahovém zranění může být právě takový bezpečný prostor bez hodnocení jedním z mála míst, kde se znovu cítí v kontaktu se sebou i s ostatními.
Situace, kdy je dlouhodobá nevěra odhalena zpětně, nebývá jen bolestným koncem vztahu. Často zasáhne hlubší vrstvy a samotný pocit jistoty a předvídatelnosti ve světě. Nejde jen o prožitek něco se dělo za mými zády, ale také o existenciální otřes typu jak jsem jenom mohla být tak slepá a nevidět, co se vlastně děje, který může narušit schopnost spoléhat se na vlastní intuici a úsudek.
Psychická reakce někdy zvenčí působí paradoxně, ale z jiné perspektivy je celkem pochopitelná. Místo hledání nové intimity může být nastartován proces, kdy se chráníme tím, že další blízkost jednoduše nepřipustíme (v kontextu obrany vlastního já). Zvenčí se tato fáze nezřídka jeví jako uzavřenost nebo rezignace. Uvnitř však může probíhat velmi pomalá obnova pocitu bezpečí. Záleží na mnoha faktorech, včetně citové vazby, citlivosti či resilience.
Obnova důvěry
Vaše pozorování, že je kamarádka sama spokojená a nikoho nehledá, nemusí nutně znamenat odmítnutí partnerských vztahů jako takových. Mohlo by jít (pracovní hypotéza) o období, kdy psychika stále nevědomě testuje, zda lze existovat i bez rizika dalšího vztahového traumatu.
Je srozumitelné, že ve vás může občas vznikat jemný neklid, zda se z případného ochranného stažení nestává příliš pevná pozice, která už neslouží pouze k hojení, ale začíná určovat další směr jejího života. I takový pocit lze citlivě a bez tlaku sdílet spíše jako vlastní prožitek než jako výzvu ke změně.
Mohlo by vás zajímat
Partnerský mód a otevřenost v této oblasti se podle mého názoru neodehrávají pouze přes racionalitu a přesvědčování. Pokud nám okolí opakuje, že „ne všichni muži či ženy jsou přece stejní“, jde jistě o rozumný a pravdivý postoj, je však otázkou, zda to narušenou bazální důvěru skutečně obnovuje.
Mám za to, že se znovu učíme skládat dohromady především prostřednictvím setkání s lidmi, u kterých není přítomná nadměrná (explicitní či implicitní) snaha o náš náhlý obrat, vysoká očekávání, kritika ani skrytý nárok.
Sdílení bez tlaku
Uvažuji proto tím směrem, že by nemuselo být vaším úkolem kamarádku navigovat do pozice, aby si někoho konečně pustila blíž, ani ji nyní aktivně podporovat v terapii, pokud na ni zatím není připravená. Chceme‑li u druhého něco urychlit (byť jsou rady dobře míněné), může to obrany ještě posílit. Po podobných vztahových prožitcích bývá cennější zažívat, že můžeme setrvat i ve svém stažení, bez pocitu, že „už bych měl být dál“.
Zmiňujete také její přání mít dítě. To je velmi citlivé téma, které pravděpodobně sama drží v sobě jako určitý vnitřní tlak a ambivalenci. Je dobré mít na paměti, že pasivita někdy nevzniká proto, že bychom neviděli realitu kolem sebe, ale proto, že se v nás střetávají dvě protichůdné verze subjektivní pravdy zároveň ve smyslu touhy po blízkosti a strachu z její ceny.
Pokud chcete zůstat dál na této vlně, možná by mohlo být „good enough“ zůstat parťákem, se kterým lze mluvit v klidu a bez pocitu, že je potřeba něco okamžitě měnit nebo rozhodovat. Takové vztahy fungují jako stabilní přechodové mosty, které jemně vracejí důvěru v to, že blízkost nemusí bolet.
Závěrem ještě jedna drobná poznámka. Soucit s blízkým člověkem může být někdy tak silný, že začneme nést jeho příběh víc než on sám. Pak je užitečné připomenout si, že tempo změny si každý určuje sám a jde primárně o jeho odpovědnost.
Tři roky bez partnerství mohou být znakem uzavření, ale stejně tak obdobím, kdy se citlivá psychika stabilizuje. Je moc fajn, že pro kamarádku jste oporou a současně si ujasňujete i své vlastní hranice a reálné možnosti pomoci. Ať se vám oběma daří.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
