Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Můj nevlastní syn si nehraje: Jeho chování může být důsledek traumatu.

18. 3. 2013

Dobrý den,

žiji s partnerem, který má v péči devítiletého syna. Sama mám dvě dcery (17 a 21 let), takže nejsem zaskočena „rodičovstvím“ a i k roli „macechy“ přistupuji docela racionálně, věděla jsem, do čeho jdu (tedy myslela jsem si to).

Nemám problém já, i když uznávám, že je to velmi těžké a opravdu platí, že kdo to nezažil, nepochopí.

Mám jediný dotaz: Malý s námi bydlí dva roky. Doma, kde žil před rozpadem jeho rodiny, neměl pokojíček a ani rodiče samostatnou ložnici, v podstatě žili v 2+kk. Tudíž všichni spali společně, všichni společně bydleli v obývací kuchyni.

U nás má vlastní pokoj, ve kterém jenom spí a sám tam není nikdy. Pořídili jsme mu morče, aby měl motivaci, ale to nepomohlo. Má pokoj plný hraček, knížek, stavebnic a podobně, ale on si nehraje. Nikdy. Sám rozhodně ne, když jsme tam společně (ať už ve dvou, nebo všichni tři), tak pouze společná aktivita typu „člověče“ ho baví.

Ale jakmile se snažím, aby si našel svojí vlastní aktivitu (v praxi: budeme v pokojíčku, ale já si tam budu číst a ty si budeš hrát), tak neuspěji. Dopadne to tak, že sedí na posteli a kouká se na mne. A to vydrží bez problémů dvě hodiny. Čekat, až si na něj ten čas udělám.

Pomáhá mi v kuchyni, chodí se mnou venčit psa, když se například učím slovíčka, tak si luští dětské křížovky, ale vlastní aktivita je naprosto nulová. Jednou jsem zkusila, jak dlouho vydrží nečinně sedět na židli, protože jsem sama měla práci. Po čtyřech hodinách jsem to vzdala a šli jsme ven. Mám to řešit, nebo je to „normální“?

Monika

Názor odborníka


Dobrý den.

Není dobře, když si takto staré dítě nedokáže samostatně hrát. Sigmund Freud považoval za duševně zdravého takového člověka, který je schopen pracovat a milovat. Dětský psychoanalytik Donald W. Winnicott jeho definici zdraví doplnil o schopnost hrát si.

Hra je takovou „prací“ dětí. Když si dítě neumí hrát, je to vždy známka nějakého problému.

Psychické problémy dítěte je vždy nutné vřadit do širšího kontextu jeho života, který je těžko obsáhnout ve stručném dotazu. Proto vám nemohu nabídnout jednoznačnou odpověď na váš dotaz, ale pouze několik hypotéz k zamyšlení.

Chování vašeho nevlastního syna může být vysvětlitelné jako důsledek traumatu z rozvodu rodičů. Rozvod, je-li konfliktní a rodičům se následně nedaří na výchově dítěte spolupracovat, vede u dětí nezřídka k nárůstu tzv. separační úzkosti (obavy z odloučení/opuštění). Dítě se v důsledku této separační úzkosti chová závisle, drží se v blízkosti rodiče, není ochotné se od něj odloučit, spát ve své posteli, chodit samostatně do školy, do školky a podobně. Jeho spontánní aktivity, včetně hry, jsou tímto strachem utlumeny.

Může jít také o důsledek nadměrného a dlouhodobého prožívání úzkosti a strachu, které mohou mít kořeny hlouběji v osobní historii dítěte. Nepíšete ovšem nic o tom, jak se váš nevlastní syn choval v době, kdy ještě žil společně se svou maminkou a tatínkem.

Vyloučit nelze ani vrozenou dispozici chovat se tímto způsobem. Zde nám opět chybí informace k učinění nějakého smysluplného závěru.

Na závěrečnou otázku, „Mám to řešit?“, bych vám odpověděl negativně a dodal, že „řešit“ to mají chlapcovi rodiče. Jim bych jednoznačně doporučil konzultovat chování syna s dětským psychologem.

S pozdravem

Petr Sakař

Přijměte pozvání na celodenní seminář dětského psychoterapeuta Petra Sakaře Dítě mezi rozhádanými rodiči, který se uskuteční v sobotu 6. dubna 2013.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.