Seminář Řídím svůj život: Poslední místa
Vyberte si své téma Předplatné

Ve střídavé péči

Jak se cítí děti na cestě mezi maminkou a tatínkem?

Dita Chovancová

Dita Chovancová

20. 4. 2018

Je neděle odpoledne. Aničce právě končí týden, který strávila u tatínka. Musí si sbalit svoje hračky a školní pomůcky. Večer se svým kufříkem pojede k mamince, kde stráví následujících sedm dní. U mámy má taky svou postýlku, stůl, kartáček, oblečení i hračky. Svého méďu Piškota, bez kterého nedá ani ránu, a další oblíbené věci si ale vždycky vozí s sebou. Dávají jí pocit bezpečí a stálosti. V neděli je zase sbalí do kufru a celé to začne nanovo. Takhle to u ní běží týden co týden… Je totiž ve střídavé péči.

„Aničko, vypni tu televizi a pojď už, za chvíli si pro tebe přijde máma,“ volá tatínek na sedmiletou holčičku, která se ne a ne odtrhnout od pohádky. „Ještě chvilku, tati, chci vědět, jak to dopadne s tou princeznou,“ odmlouvá Anička. Jenže pravidla jsou pravidla. Maminka si ji vyzvedne úderem šesté hodiny – jako každou neděli, kdy si rodiče dceru předávají. Bez ohledu na to, jestli se Aničce zrovna chce, nebo ne. A i když maminka se svým bývalým manželem dobře vychází, nechce se jí čekat v jeho nové domácnosti a bavit se s jeho novou ženou o počasí, než se Anička dodívá na pohádku. Vždycky když se máma potká s tátou, Anička u nich cítí zvláštní dusno a rozpaky. Je jí to pěkně nepříjemné.

Zazvoní zvonek. „Máma je tady!“ zvolá radostně Anička a běží maminku přivítat. Přemlouvá ji, aby se mohla na pohádku dodívat. „Ne, to nejde, broučku. Už musíme jít, doma na nás čeká Zdeněk,“ popohání holčičku maminka a odvádí ji obléct se do předsíně. Anička má vztek a pláče. „Ale já nechci nějakýho tvýho Zdeňka. Teď nevím, jak ta pohádka skončí,“ naříká a vzpírá se snahám maminky dostat ji do bot a bundy. Mámina nového přítele Anička nemá zrovna v oblibě. I když je na ni hodný a bere ji na zmrzlinu a do kina, nadržuje Adamovi. To je Aniččin nevlastní bráška. Vždycky když se s Adamem o něco hádají, Zdeněk je na jeho straně.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

„Tady má Andulka aktovku,“ podává táta mamince tašku. „Úkoly má hotové, ale ještě s ní prosím tě přečti pár řádků ve slabikáři, učitelka říkala, že máme trénovat čtení. Začali jsme ve středu, každý den deset minut. Jo a ve čtvrtek budou potřebovat do výtvarky nasbírané listy,“ předává tatínek mamince informace ze školy.

„Tati, a řekls mámě všechno, co budu potřebovat?“ ptá se Anička otce. „Nechci zase dostat poznámku,“ dodává mezi dveřmi na odchodu. Do školy chodí Anička ráda. Jenže paní učitelka se na ni někdy zlobí. Anička prý často zapomíná pomůcky. Může ale za to, že maminka zapomněla při nedělním předávání tatínkovi říct, že budou příští týden potřebovat nový slabikář? Nebo že táta nevěděl, že v aktovce Anička nemá sešit do matematiky, protože jí ho předtím máma vyndala a nechala u sebe doma? Rodiče se velmi snaží, aby si nikdy nezapomněli předat všechny důležité informace. Někdy je to však nad jejich síly a odnáší to za ně Anička.

Máma hot a táta čehý

Anička má všechno dvakrát. Dva domovy, dvě postele, dvě sady hraček, oblečení a školních pomůcek. Kamarádky ve škole jí závidí, že má tolik panenek. „U táty pět a u mámy osm, heč.“ Anička se ráda chlubí tím, kolik hraček má díky tomu, že bydlí ve dvou domácnostech. A co teprve oblečení! Tolik sukýnek, ze kterých si může vybrat. Jenže kde je opravdu doma? Stydí se říct mámě, že u táty se jí líbí víc. Jeho žena Lenka je moc milá a s tátou je sranda, podnikají spolu spoustu věcí. Máma mívá někdy starosti a na Aničku nemá tolik času, musí se starat o Adámka. Nechce ale mamince ublížit, a tak jí o svých pocitech neříká. Se vším se radši svěřuje Piškotovi, tomu to neublíží, není na ničí straně.

I když už si zvykla na to, že je chvíli u táty a chvíli u mámy, těžko si vždycky v neděli a pondělí zvyká na novou postýlku. Ta u táty je tvrdá, ale u mámy měkká. U mámy chodí spát dřív kvůli Adamovi. Je ještě malý, a tak Anička chodívá spát společně s ním. U táty ale může chodit později. Když pak přijde k mamince, večer se jí nikdy nechce spát.

Než si zvykne na dřívější usínání, už je konec týdne a je zase u táty. Když se vzbudí uprostřed noci z noční můry, musí se chvíli rozkoukat, aby zjistila, u kterého z rodičů se právě nachází… a takhle je to se vším. S mámou dělá domácí úkoly jinak než s tátou. U táty si může dát něco sladkého na zub před obědem, u mámy ne. Máma hot a táta čehý. Jak se v tom má Anička vyznat? Co je tedy správné, a co ne? Zeptal se někdo někdy Aničky, jestli jí to takhle vyhovuje?

Anička je z toho zmatku někdy vnitřně neklidná. Od napětí jí aspoň na chvíli uleví kousání nehtíků a objímání Piškota. Chybí jí pocit stálosti, který s sebou přináší pravidelný a jednotný režim.

Opakování vytváří u dětí pocit bezpečí, díky opakování je pro ně svět předvídatelný. Mohou se cítit jistě, protože vědí, co bude následovat. Čím menší dítě, tím pravidelnější režim potřebuje. Malé děti přímo vyžadují opakující se rituály. Chtějí slyšet stále stejnou pohádku dokola, každý den před spaním chtějí kakao a běda, když jim ho dáte do jiného hrnečku než obvykle.

Někteří psychologové proto doporučují střídavou péči nejdříve od batolecího, jiní od předškolního věku. Důraz přitom kladou především na jednotně nastavená pravidla ve výchově bez ohledu na to, zda je dítě právě u maminky, nebo u tatínka.

Neexistuje však obecně platný návod na to, aby střídavá péče dobře fungovala. Ne všem dětem musí nutně vyhovovat. Zatímco flegmatičtější, flexibilnější či emočně vyrovnané dítě může střídání domovů zvládat vcelku dobře, úzkostnější dítě s neurotickými rysy, které nesnáší dobře změny, může mít obtíže přizpůsobovat se novému prostředí a přístupu. To platí dvojnásob u dětí, které mají nějaké vývojově podmíněné poruchy, jako třeba ADHD nebo poruchy autistického spektra.

„Ale máma mi to dovolí…“

Pokud si ale děti na „střídavku“ zvyknou, obzvlášť ty ve starším školním věku či adolescenti, mohou z rozmanitosti prostředí dvou domácností a dvou výchovných stylů těžit. Zjišťují, že různí lidé dělají stejné věci různým způsobem. Že neexistuje jeden univerzálně platný správný postup, ale je v pořádku, že máma nádobí utírá, zatímco táta ho nechává uschnout. Dítě se tak může naučit větší flexibilitě a toleranci, protože je nucené přizpůsobovat se různým prostředím a přístupům.

Odvrácenou stranou mince je fakt, že některé děti se mohou rychle naučit dvojakosti ve výchově zneužívat. Vědí například, že když jim u táty něco neprojde, maminka jim to dovolí. Toho pak mohou využívat proti otci kouzelnou formulkou ale máma mi to dovolí. Otec ze strachu, aby na něj děti nezanevřely a nepřestaly se s ním stýkat, povolí ve svých výchovných zásadách. Ona formulka se pak může stát univerzální odpovědí na cokoliv, co se dítěti zrovna nelíbí. Bez ohledu na to, zda to maminka opravdu dovolí, nebo ne.

Využívejte celý web.

Předplatné

Na rozdíl od partnerů a kamarádů rodiče si člověk nevybírá. Aničce tak nezbylo nic jiného než si týden co týden balit kufry. Doufejme, že si ze střídavé péče vezme to nejlepší a vyroste z ní zralá a vyrovnaná žena schopná dobře fungovat v partnerských a jiných mezilidských vztazích.

Stejně jako v Aniččině případě, mnoho rodičů automaticky volí střídavou péči především s ohledem na „nejlepší zájem“ svého dítěte. Málokterý z nich se však dokáže vcítit do duše svého potomka, aby zjistil, zda mu takové rodinné uspořádání opravdu vyhovuje a zda pozitiva střídavé péče převažují nad jejími negativy. Přejme proto nejen Aničce, ale i dalším dětem, aby jejich rodiče více naslouchali jejich pocitům a přáním.

Diskuse 0