Bydlíme ve stejném městě jako manželovi rodiče, a tak jsme automaticky začali pomáhat, když potřebovali pomoc. Dovézt babičku na nákup, dědu k doktorovi, sehnat léky… Babička nedávno zemřela a děda zůstal v domě sám. Protože je špatně pohyblivý, musí se mu pomáhat. A tak za ním ráno před prací manžel jede, aby mu pomohl s obléknutím, já vyvenčím našeho psa a před odjezdem do práce jedu dědovi připravit snídani, vynést nočník, namazat bolavé nohy. Odpoledne přijíždí manžel domů, vezme psa a jde za tchánem. Připravit večeři, pomoct s převlečením, popovídat si.
Nechceme zahodit svůj život, ale na nic jiného než na tchána už nám nezbývá čas ani energie. Děláme, co je v našich silách, ale ani jeden z nás nemůže odejít ze zaměstnání. A ani nechce. Děda nás požádal, abychom mu zařídili domov důchodců, ale když jsme na tom začali pracovat, dostal pocit, že se ho chceme zbavit, a proto se na nás zlobí, hádá se s námi, štve proti nám příbuzné, kteří ho samozřejmě podporují. Je to prý naše povinnost, postarat se o něj. Sami si myslíme, že v domově, ve kterém zná polovinu lidí, protože jsme malé město, by mu bylo dobře. Měl by své posluchače, stálou péči i bezpečí.
Jsme připraveni mu pomáhat, ale nedokážeme mu dát víc než teď. Nevíme, co bude, až přestane chodit úplně. Na jedné straně mi ho je líto. Na druhé straně necítím povinnost starat se o něj. Je to člověk, který potřebuje pomoc, ale ne mou oběť. Popravdě – nevím, jak z toho ven. Asi nejsem dobrý člověk, ale chtěla bych žít svůj život se svými koníčky a zajít za dědou občas na návštěvu. Obávám se, že ta situace nemá řešení. Děda s babičkou byli vždy dost panovační. Kdysi jsme měli bydlet u nich, ale nakonec si to rozmysleli. Donutili nás odstěhovat se i se dvěma malými dětmi do hrubé stavby. Teď nám děda vyčítá, že s ním nechceme bydlet. Opravdu nechceme.
Betka, 53 let
Názor odborníka
Hezký den, paní Betko,
po několikerém přečtení vašeho dotazu na mě dýchla únava a bezradnost, kterou nejspíš zažíváte. Na druhou stranu cítím obdiv, s jakou pečlivostí a obětavostí jste se s manželem postavili k dané situaci, tedy k pomoci manželovým rodičům a nyní jen dědovi.
Vnímám, že je pro vás těžké takto pokračovat a jak byste potřebovala něco, co by vám mohlo ulevit. Věřím, že člověk je sám sobě nejlepším rádcem, pokud dostane prostor, aby se v sobě zorientoval. Napíšu vám tedy, kam mě váš dotaz směroval, jaké myšlenky se mi rojily v hlavě. Nejdříve bych se podívala na praktickou stránku věci pro nejbližší budoucnost.
Píšete, že pečujete vy a manžel, zároveň jsem z vašeho dotazu vyčetla, že existují další příbuzní. Je někdo, koho můžete požádat o pomoc? Zkoušeli jste to? Nebo se jedná o příbuzenstvo, které sedí s rukama v kapsách s názorem, jak by to správně mělo vypadat, jak naznačujete ve svém dotazu? Při psaní této věty sama pociťuji rozhořčení.
Je váš manžel jedináček, nebo jsou i další sourozenci, kteří by se mohli případně zapojit? Je poblíž nějaká organizace, která by vám mohla s péčí pomoci? Myslím ve smyslu ambulantní péče – terénní služba, pečovatelská služba…
Co ještě chci a můžu
Váš dotaz na mě působí dojmem, že je pro vás obtížné stát si za svými potřebami, i když cítíte, že tohle je už přes čáru, že potřebujete vydechnout, že vám péče o dědu bere veškerou energii a čas. Píšete, že se nechcete obětovat, a zároveň trochu z vašich slov čtu, že se už tak děje, a proto chcete změnu.
„Je to vaše povinnost, postarat se.“ Tato věta ve vás nejspíš vyvolala pocit viny, že nejste dobrým člověkem. Pod její tíhou je těžké stát si za svým, nastavit si limit, co jste ještě ochotna, a co ne. Já vaše přání čtu jasně: chci dědu občas navštívit, protože se z péče o něj cítím „vyšťavená“.
Přemýšlím, jestli děda od vás slyšel, že je nad vaše síly takto pokračovat dál. Jestli jste si někdy společně sedli a v klidu prodiskutovali, co je z vaší strany možné a co nikoliv.
Také jsem si všimla jedné důležité proměnné, která vám možná v hranicích dělá paseku. Zdá se mi, že je pro vás důležité, co si o vás myslí ostatní – nechcete před nimi vypadat jako nestarostlivá snacha, která dědu odložila do domova důchodců. Je tohle ten tlak, který roztáčí vaše dilema? To, co vám brání jít za svými potřebami?
Najít společnou řeč
Uvádíte, že se s vámi děda hádá, i když zpočátku s umístěním do domova souhlasil. Jeho ani vás osobně neznám, proto další náměty berte s rezervou s nějakou mírou představivosti a domněnek.
- Co se stalo, že souhlasil?
- Co se stalo, že změnil svůj názor? Jde si o tom s ním víc promluvit?
- Jak dědu motivovat, aby se této myšlence opět otevřel? Co by mu celkově mohlo pomoci?
- Můžete se s ním do domova důchodců podívat? Ohmatat si prostor, blíž se s ním seznámit?
- Píšete, že v domově důchodců zná polovinu obyvatel – nemohl mu někdo dát nějaké negativní reference?
- Znáte vy někoho, kdo by mohl pozitivně ohodnotit život v domově důchodců?
Napadá mě, jestli děda nedostal strach ze životní změny. Možná se cítí v pasti, cítí se ohrožený, a proto je útočný, jak uvádíte. Přemýšlím, co prožívá člověk, kterému nedávno zemřela manželka, je závislý na péči ostatních, možná nyní nemá vidinu budoucnosti, cítí se na obtíž, navíc je v nedobrém zdravotním stavu.
Sama píšete, že je vám jej líto. Šlo by se podívat na jeho prožívání třeba sdílením, popovídáním si? Ne jako soupeři, kteří stojí na jiné straně barikády v otázce domova důchodců a prohlubují propast mezi sebou. Třeba by část strachu z toho pocitu, že jej chcete „odložit“, trochu opadla.
Neberte prosím tyto mé náměty jako návod; jsem si vědoma, že vám kdysi rodiče nepomohli s bydlením. Možná existuje víc potíží, které jste ve vztahu měli, to ale netuším. Podrobně se situacím, kdy se děti cítí v úzkých z představy péče o rodiče, s nimiž měli problematické vztahy, věnuji v seriálu Zraněný pečující.
Možná je to jenom můj pocit – připadá mi, jako byste potřebovala dostat schválení „můžu žít svůj život“. Toto schválení si ale můžete dát jen vy sama. Pro začátek například tím, že se oceníte za to, co jste pro manželovy rodiče a nyní dědu udělala, co vše jste zvládla a doposud zvládáte.
Tímto se loučím a přeji vám, ať naberete sílu.
Jana
Pomohl vám článek?
